Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1440/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ekrema Mustafy, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, doručovací adresa: Karviná - Fryštát, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení a d zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestněprávní věci.

Shora identifikovaným usnesením Okresní soud v Břeclavi nepřiznal stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu a jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajským soudem v Brně dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel tvrzenou nemajetnost neprokázal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti těmto závěrům oponuje a namítá, že ohledně 200 000 Kč, jež se nachází na účtu jeho manželky, jde o částku, která představuje půjčku poskytnutou mu jeho bratrem Remzim Mustafou výlučně za účelem složení kauce v rámci žádosti o propuštění z vazby. Rovněž se ohrazuje proti závěru soudu prvního stupně, jenž ze skutečnosti, že si zvolil obhájce na plnou moc, nedůvodně dovozuje, že má finanční prostředky na zaplacení jeho odměny. S odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. zdůrazňuje, že pouze realizoval své ústavní právo a s ohledem na své majetkové poměry legitimně očekával, že mu bude přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, a odměnu a hotové výdaje zvoleného obhájce uhradí stát. Krajskému soudu nadto stěžovatel vytýká, že se nepřesvědčivě vypořádal s jím uplatněnými námitkami a že zcela nepřijatelně konstatuje, že trestná činnost, jíž se měl dopustit je velmi lukrativní, a proto může výlohy na svoji obhajobu uhradit právě z jejích výnosů.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka interpretace ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom - což je nutné zdůraznit - vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz kupř. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

), a na jeho základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu, náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce.

Ten v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Sluší se tak pouze zaznamenat, že ustálená rozhodovací praxe zahrnuje úsudek, že pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby je rozhodná celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných ani nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012,

sp. zn.

, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. , případně lze odkázat i závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli proti Německu (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 810]. Konečně je přiléhavé dodat, že do projednávané věci nedopadají závěry stěžovatelem neodkazovaného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, ani stěžovatelem naopak odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť nedostatky, odpovídající kasačním důvodům těchto rozhodnutí ústavní stížností napadená rozhodnutí nevykazují.

Stěžovateli tak lze přisvědčit toliko v tom, že závěry uvedené v předposledním odstavci odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, zjevně porušující princip presumpce neviny, jsou zcela nepřípadné. Na výsledku - ve výše vymezených hranicích ústavněprávního přezkumu - to však nic nemění, a prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se ani tím v souzené věci neotevírá.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu