Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 978/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným Ph.D., advokátem se sídlem Jičín, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 č. j. -189 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 č. j. -125 a Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 4. 2010 č. j. -65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 a článku 37 odst. 3d (dále jen "") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), odepření spravedlnosti ve smyslu článku 4 a článku 90y, porušení mezinárodních závazků České republiky vyplývajících z jejího článku 1 odst. 2 a článku 10, jmenovitě nezajištěním účinného právního prostředku nápravy dle článku 13 Úmluvy, porušením zákazu diskriminace dle článku 14 Úmluvy a principu rovnosti mezi manželi zaručeného jejím článkem 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a konečně i porušením článku 1 Protokolu č. 12. Stěžovatelka se současně domáhá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 5 760 Kč.

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného procesního spisu se podává, že Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 30. 4. 2010 č. j. -65 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala, aby žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Nymburk byla uložena povinnost vydat písemné rozhodnutí o přidělení specifikovaného družstevního bytu do jejího užívání s datem přidělení dne 13. 9. 1981, eventuálně aby žalovaný byl zavázán vydat o tom písemné osvědčení. Soud prvního stupně vysvětlil, že stěžovatelka neprokázala své členství u žalovaného, splacení členského podílu ani uzavření smlouvy o jiném plnění, následkem čehož žalovanému povinnost přidělit jí byt nevznikla, a dodal, že právo na přidělení předmětného bytu vzniklo stěžovatelčinu manželovi, pročež stěžovatelce stejné právo k témuž bytu vzniknout nemohlo.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2011 č. j. -125 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. vyložil, že rozhodnutí žalovaného o přidělení bytu nelze nahradit rozhodnutím soudu; nadto vyjádřil názor, že podle platné právní úpravy může žalovaný se svým členem uzavřít pouze nájemní smlouvu, a nelze mu zpětně uložit povinnost přidělit byt stěžovatelce, neboť takový postup nemá oporu v hmotném právu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2013 č. j. -189 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že rozsudek sp. zn. (R 44/2006), který významně revidoval stanovisko sp. zn. , se vztahuje pouze k družstevnímu nájmu bytů a nikoli na právní úpravu osobního užívání bytů účinnou do dne 31. 12. 1991.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že jí jakožto člence žalovaného vzniklo na základě jeho stanov právo na přidělení předmětného bytu a na uzavření dohody o jeho odevzdání do užívání s účinností od dne 15. 7. 1983, protože všechny úkony jejího manžela, vztahující se ke svépomocné výstavbě předmětného družstevního bytu, je nutno hodnotit jako úkony učiněné oběma manžely. Kromě toho o přidělení bytu svědčí i dodatek č. 1 ke smlouvě o osobním plnění na členský podíl ze dne 25. 5. 1982, přičemž ani stanovy nepodmiňují vydání rozhodnutí o přidělení bytu existencí bytu, ale postačí projektová dokumentace k jeho výstavbě. Stěžovatelka je názoru, že "obskurní, zastaralý a protiústavní judikát" sp. zn. týkající se nemožnosti nahrazení projevu vůle stavebního bytového družstva ve smyslu ustanovení není aplikovatelný na její věc, protože žalovala na splnění povinnosti dle ustanovení ; naopak je podle jejího názoru aplikovatelné rozhodnutí R 44/2006, jelikož z něj neplyne, že by se týkalo pouze nájmu družstevního bytu, a přijetím opačného názoru by byli diskriminováni nositelé práv vzniklých před dnem 1. 1. 1992 oproti nositelům pozdějším. Stěžovatelka dovolacímu soudu též vytýká, že se nezabýval eventuálním petitem ohledně uložení povinnosti vydat osvědčení, ačkoli tato otázka jím dosud nebyla judikatorně řešena, a soud odvolací kritizuje pro nepřipuštění změny žaloby, jelikož nově uplatněný požadavek skutkově souvisí s původním žalobním žádáním. A konečně soudu prvního stupně stěžovatelka vytýká, že v rozporu se zásadou projednací vnesl z vlastní iniciativy do řízení skutečnosti zjištěné ve věci sp. zn. , která s danou věcí nesouvisí, resp. uplatněný nárok existuje nezávisle na ní.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

V podrobnostech postačí odkázat na rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v dané věci, ve vztahu k němuž není ostatně námitek ani z pohledu podústavní správnosti.

Není tudíž opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. S ohledem na tento výsledek řízení není podklad ani ku stěžovatelkou navrženému rozhodnutí o nákladech řízení podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu