Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 950/13

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Konviktská 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -537 ze dne 28. 11. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -468 ze dne 10. 5. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. -419 ze dne 13. 3. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem obvodního soudu č. j. -419 ze dne 13. 3. 2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. -468 ze dne 10. 5. 2012, byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle , 2 písm. d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a zločinem znásilnění dle , 2 písm. a) , za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -537 ze dne 28. 11. 2012 odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"); Nejvyšší soud shledal, že námitky stěžovatele nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b téhož předpisu.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž obecným soudům vytkl, že porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), jakož i další navazující ustanovení y. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že skutková zjištění, o něž byla napadená rozhodnutí opřena, byla dílem chybná a dílem neúplná, což v konečném důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. V podstatě jediný důkaz proti jeho osobě představovala výpověď poškozené, jejíž věrohodnost však byla významně oslabena v důsledku silné závislosti poškozené na alkoholu. Nadto se jednalo toliko o výpověď z přípravného řízení, neboť poškozená v hlavním líčení odmítla vypovídat. Postoj poškozené dokládá mimo jiné i skutečnost, že v dopise ze dne 8. 1. 2012 stěžovateli napsala, že jej chtěla oznámením na policii jen postrašit a že si takový průběh šetření nepřála. Současně žádala stěžovatele, aby ji odpustil, což zopakovala i při několika osobních návštěvách ve vazební věznici, k nimž došlo na její výslovné přání. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval i na další skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch a ke kterým obecné soudy dle něj dostatečně nepřihlédly. Jednalo se konkrétně o u prokazující, že stěžovatel se v době, kdy se měl dle výpovědi poškozené dopustit trestného jednání, nacházel v zaměstnání, dále o svědecké výpovědi, prokazující péči stěžovatele o poškozenou, o závěry znaleckého zkoumání osobnosti stěžovatele, dle nichž netrpí žádnou deviací, a konečně i o špatný zdravotní stav stěžovatele, v jehož důsledku bylo spáchání násilného trestného činu v podstatě vyloučeno. Stěžovatel dále podotkl, že v řízení nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by podpořil tvrzení poškozené, že ji znásilnil či týral. Věcné důkazy, na něž je v rozsudcích odkazováno, tvoří obvyklé vybavení domácnosti a nebyly na nich zajištěny žádné stopy svědčící o tom, že by byly užívány k účelu tvrzenému v obžalobě. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jeho vina nebyla za daných okolností prokázána, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Namítal-li stěžovatel, že na základě těch důkazů, které byly v řízení provedeny, nebylo možno dospět k závěru o jeho vině, nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy, založený na polemice s jejich závěry v rovině podústavní, nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu