Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4715/12

Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ludmily Kovářové, právně zastoupené Mgr. Miroslavou Pechovou, advokátkou AK se sídlem Ke strži 371, 164 00 Praha 6, adresa pro doručování Revoluční 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2012 č. j. -40, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2011 č. j. -38, proti rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru pozemních komunikací ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 735/2009-120-STSP/4 a proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 21. srpna 2009 č. j. , za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva dopravy a Krajského úřadu kraje Vysočina, jako účastníků řízení, a nejvyššího státního zástupce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. prosince 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 5. dubna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 21. srpna 2009 č. j. , rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru pozemních komunikací ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 735/2009-120-STSP/4, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2011 č. j. -38, jakož i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2012 č. j. -40, a to pro porušení , a d (dále jen "").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. prosince 2011 č. j. - 38 zamítl žalobu nejvyššího státního zástupce podanou proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 735/2009-120-STSP/4, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 21. srpna 2009 č. j. , podle něhož na pozemcích p. č. X1, X2, X3 (PK), X4 (PK), X5 (PK), X6 (PK) a X7 v k. ú. Daňkovice existují ke dni vydání rozhodnutí účelové komunikace, které spojují jednotlivé objekty v areálu Zemědělského družstva Sněžné. Městský soud, vázán rozsahem žalobních bodů, uplatněných nejvyšším státním zástupcem, dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí není nicotné, neboť bylo sice vydáno orgánem k tomu věcně nepříslušným, avšak nadřízeným orgánu, který byl k jeho vydání věcné příslušný. Městský soud dále uvedl, že nad rámec žalobních bodů neshledal ve vztahu k napadenému správnímu rozhodnutí žádné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Osoba zúčastněná na řízení Mgr. Ludmila Kovářová (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. září 2012 č. j. -40 odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení výše uvedených základních práv tím, že v rozporu se zákonem a předloženými důkazy na pozemcích stěžovatelky a jejího manžela (zařazených platným územním plánem ke stavebním účelům) byly deklarovány veřejně přístupné účelové komunikace pro soukromé podnikání jednomu subjektu - Zemědělskému družstvu Sněžné, kterému skončil nájem, přičemž družstvo nemělo zájem věc řešit koupí, směnou ani zřízením věcného břemene přístupu k objektům. Proto státní správa podle stěžovatelky zneužila své pravomoci a zřídila družstvu právo veřejného užívání. Jeho vlastnictví objektů na pozemcích stěžovatelky a jejího manžela bylo zneužito na újmu jejich práv (y). Napadenými rozhodnutími podle stěžovatelky došlo i k porušení článku 11 odst. 4y, neboť vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Stěžovatelka uvádí, že v jejich případě došlo k omezení jejího vlastnického práva pro jeden soukromý subjekt a bez náhrady. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k porušení článku 36 odst. 1y, neboť postup soudu nebyl nezávislý a nestranný a vypovídá o libovůli v soudním rozhodování a manipulaci s podklady rozhodnutí včetně změny napadeného výroku, čímž zásadním způsobem došlo k vybočení z ústavně stanoveného postupu. Porušen byl podle stěžovatelky i y.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jako osoba zúčastněná na řízení podala v zákonné lhůtě kasační stížnost, přičemž popisuje nestandardní postup Nejvyššího správního soudu v předmětné věci. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nejen že se nevypořádal s vadami, k nimž musí přihlédnout z úřední povinnosti, ale svévolně upravil výrok napadeného správního rozhodnutí tak, aby nemusel vyslovit nicotnost ve vztahu k deklarovaným veřejně přístupným účelovým komunikacím.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal nejprve napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Podle ust. , (dále jen "") není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v , nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost stěžovatelky podle ust. a jako nepřípustnou odmítl, neboť dospěl k závěru, že žádná ze stížnostních námitek stěžovatelky nebyla přípustná a neexistoval důvod, aby Nejvyšší správní soud podle ust. k určitým okolnostem přihlédl z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatoval, že stížnostní námitky uplatněné stěžovatelkou se svým obsahem zcela míjejí s obsahem žalobních bodů, a proto jsou podle ust. nepřípustné, neboť je stěžovatelka neuplatnila v řízení o žalobě, kterou by sama v zákonné lhůtě podala, ač tak učinit mohla. Jelikož jiné než nepřípustné stížnostní námitky kasační stížnost neobsahuje, je třeba ji odmítnout, ledaže by Nejvyšší správní soud zjistil okolnosti, k nimž by nad rámec stížnostních námitek byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Tak by tomu bylo ve smyslu ust. , bylo-li by řízení před soudem zmatečné [ust. ] nebo by bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [ust. ], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud uzavřel, že žádné takové důvody k přezkumu napadeného rozsudku městského soudu neshledal.

Za dané procesní situace, kdy kasační stížnost stěžovatelky byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta jako nepřípustná, byl Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo stěžovatelky na to, aby byl její návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s příslušnými ustanoveními posoudil přípustnost kasační stížnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost kasační stížnosti v předmětné věci neshledal.

Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu odkazuje.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

V dalším se Ústavní soud zaměřil na posouzení zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, která rozhodnutí Nejvyššího správního soudu předcházela, je podaná ústavní stížnost nepřípustná a současně byla podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to - jak ostatně správně připomněl již Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí - že stěžovatelka sama správní žalobu nepodala (ani její manžel) a tím nevyužila všech prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2012 č. j. -40 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. a písm. e) cit. zákona jako návrh, který byl podán po lhůtě a který je současně nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu