Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2051/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ludmily Kovářové, právně zastoupené Mgr. Davidem Zdeňkem, advokátem se sídlem Hradební 856, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2018 č. j. -72 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017 č. j. -47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčena, že porušují její ústavně zaručená práva dle , a d (dále jen " ").

2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že mezi stěžovatelkou, Zemědělským družstvem Sněžné (dále jen "zemědělské družstvo") a příslušnými správními orgány existuje již mnoho let neshoda, resp. spor stran toho, zda na dotčených pozemcích manželů Kovářových existuje veřejně přístupná účelová komunikace nebo nikoli. S ohledem na to, že se jedná o dlouholetý spor a ve věci byla obecnými soudy a správními orgány vydána celá řada rozhodnutí, jakož i s ohledem na to, že jejich obsah je stranám dobře znám, Ústavní soud nepovažuje za nezbytné podrobně popisovat genezi případu a rekapitulovat obsah předchozích rozhodnutí. Na tomto místě postačí shrnout, že v minulosti dospěly správní orgány a zčásti také obecné soudy k právnímu závěru, že na předmětných pozemcích existuje veřejně přístupná účelová komunikace [v podrobnostech viz také usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 6. 2013, příp. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 9. 2014].

3. Podstata nyní posuzované věci naopak spočívala v tom, zda lze za tzv. novou skutečnost, která by byla odůvodňovala změnu uvedeného právního názoru a prolomení překážky věci rozhodnuté (res administrata), považovat změnu hodnocení jednoho z důkazů provedených v předchozím řízení (konkrétně prohlášení J. Hořákové ze dne 16. 4. 2009), k němuž dospěl odlišný soud v odlišném soudním řízení. Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") a následně Ministerstvo dopravy České republiky (dále jen "ministerstvo") dospěly ke kladné odpovědi, pročež deklarovaly, že na předmětných pozemcích manželů Kovářových veřejně přístupná komunikace neexistuje. Zemědělské družstvo proto podalo správní žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí ministerstva zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Stěžovatelka jakožto osoba zúčastněná na řízení podala k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, jenž o ní rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že žádnou ze stěžovatelkou uplatněných námitek nelze považovat za důvodnou.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a považuje je za nesprávná a protiústavní. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje zejména v tom, že jsou svévolná, zmatečná, založená na nepravdivých tvrzeních nemajících oporu ve spisech, opírají se o "judikaturu k jinému řízení," nerespektují, že došlo ke změně poměrů, a nastolují stav, kdy soukromý subjekt na pozemcích jiné osoby zcela zdarma podniká. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu dodává, že je rozporné s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2012 č. j. -40, jímž byla kasační stížnost stěžovatelky odmítnuta podle . V důsledku těchto pochybení mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení a ochranu vlastnictví.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 . Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná ( a contrario).

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

7. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( a y). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti ( y) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Úvodem je vhodné předeslat, že jádrem napadených rozhodnutí obecných soudů byla otázka, zda vydání soudního rozhodnutí ve zcela odlišném soudním řízení, v němž příslušný soud dospěl k jinému právnímu hodnocení prohlášení J. Hořákové ze dne 16. 4. 2009 než správní orgány, které v minulosti rozhodly o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích manželů Kovářových, lze považovat za tzv. novou skutečností odůvodňující vydání nového deklaratorního rozhodnutí podle . Jádrem napadených rozhodnutí tudíž nebyla - navzdory přesvědčení stěžovatelky o opaku - otázka, zda na předmětných pozemcích je veřejně přístupná účelová komunikace nebo nikoli.

9. Krajský soud a Nejvyšší správní soud vycházely ze skutečnosti, že o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na příslušných pozemcích bylo pravomocně rozhodnuto správními orgány již v roce 2009, stěžovatelka proti těmto správním rozhodnutím nepodala správní žalobu a nedošlo k jejich zrušení ani z jiného důvodu. To znamená, že pokud stěžovatelka požadovala, aby správní orgány vydaly nové deklaratorní rozhodnutí ve věci podle , bylo jejím úkolem prokázat existenci nové skutečnosti odůvodňující změnu předchozího právního posouzení věci. Za novou skutečnost přitom nelze dle judikatury Nejvyššího správního soudu považovat soudní rozhodnutí vydána v jiném soudním řízení - v tomto případě soudní rozhodnutí, v němž příslušný soud dospěl k jinému právnímu hodnocení prohlášení J. Hořákové ze dne 16. 4. 2009 než správní orgány, které v minulosti tentýž důkaz provedly v rámci správního řízení. Jelikož tyto podmínky v nyní posuzované věci splněny nebyly, krajský soud a Nejvyšší správní soud rozhodly tak, jak je uvedeno výše (v podrobnostech viz bod 3 tohoto usnesení).

10. Ústavní soud k tomu uvádí, že uvedené právní závěry krajského i Nejvyššího správního soudu jsou založené na vhodných ustanoveních zákona (zejména a ). Obecné soudy dotčená ustanovení právních předpisů interpretovaly způsobem, který se nikterak neodchyluje od závěrů vyplývajících z judikatury Nejvyššího správního soudu a právní doktríny, respektuje jejich podstatu a není ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. Jinými slovy, napadená rozhodnutí nejeví známky svévole nebo libovůle. Namítá-li stěžovatelka zmatečnost a nesrozumitelnost napadeného rozsudku krajského soudu, jež je dle jejího názoru zapříčiněna rozporem mezi výrokovou částí a odůvodněním, Ústavní soud uvádí, že její námitka není důvodná. Byť na str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu stojí, že žaloba zemědělského družstva "není důvodná," ze zbylé části odůvodnění a výrokové části rozsudku jasně plyne, že se jedná o pouhou chybu v psaní, resp. jinou zjevnou nesprávnost ve smyslu . Osamocená chyba v odůvodnění rozhodnutí - tzv. překlep - ovšem není způsobilá založit jeho zmatečnost nebo nesrozumitelnost, natož protiústavnost. Závěrem Ústavní soud dodává, že odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů považuje za řádné, pečlivé, srozumitelné a logické.

11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu