Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4805/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. M., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 38, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení , , a d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho věci podmíněného z výkonu trestu odnětí svobody.

Shora uvedeným usnesením Okresní soud Plzeň - město zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let s odůvodněním, že stěžovatel splňuje pouze jednu ze tří zákonných podmínek podmíněného propuštění uvedených v ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 7. 12. 2012 ("výkon více jak poloviny postupně uložených trestů odnětí svobody"), nikoli již další dvě. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Plzni rovněž ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, když se se závěry rozhodnutí soudu prvního stupně v rozhodném směru ztotožnil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnostní soud vydal své rozhodnutí ve veřejném zasedání bez jeho slyšení, čímž se mu nedostalo možnosti vyjádřit se ke skutkovým a právním zjištěním soudu. Má za to, že soudy obou stupňů projednaly jeho věc zcela mechanicky, svá rozhodnutí řádně a logicky neodůvodnily, a stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě toliko zopakoval argumentaci soudu prvního stupně. Polemizuje dále se závěrem, že neprokázal ve výkonu trestu polepšení, a poukazuje na své závažné onemocnění, jež mu brání, aby vykonával nabízející se pracovní činnosti, a zpochybňuje i své zařazení do II. prostupné skupiny ve smyslu ustanovení vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. , kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, neboť uložené kázeňské tresty jsou již staršího data a k jeho aktuálnímu chování nejsou negativní připomínky. Zmíněné zařazení má stěžovatel za příčinu jeho neúspěchu, neboť to samo je při rozhodování soudů o podmíněném propuštění handicapem. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

stěžovatel konečně namítá, že v dané věci byl porušen zákaz dvojího přičítání, neboť soudy obou instancí při hodnocení predikce jeho budoucího chování po podmíněném propuštění nepřípustně vycházely jen z jeho trestní minulosti.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Otázce aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku (resp. ustanovení § 61 tr. zákona) o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. nález

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

,

,

,

a

); ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit, a k němuž se nelze uchylovat "automaticky", ale teprve po důkladném zhodnocení zákonem stanovených podmínek. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Takové očekávání musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení osobnosti odsouzeného a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení

sp. zn.

,

a

).

Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález ve věci

sp. zn.

či např. usnesení

sp. zn.

). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se uskutečňuje při odsouzení, zatímco dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení

sp. zn.

). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda byly zákonné podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody splněny či nikoli, především záležitostí posouzení příslušného obecného soudu.

Výklad rozhodných podmínek, tedy otázka, zda odsouzený "prokázal polepšení" a zda lze "očekávat, že v budoucnu povede řádný život" [§ 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v rozhodném znění], je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde pak může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát vůbec, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tím až stav, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

O takovou situaci - navzdory očekávání stěžovatele - v posuzované věci nejde.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s řadou závěrů obecných soudů, nepředkládá však relevantní argumentaci, na jejímž základě by naopak jeho žádosti o podmíněné propuštění mělo být vyhověno, a především - v rovině práva ústavního - neuvádí žádné skutečnosti, jež by soudy obou instancí při rozhodování o jeho žádosti svévolně do úvahy nevzaly, toliko s výjimkou akcentované existence vlastních zdravotních omezení, jež však obecné soudy naopak zjevně v potaz braly.

Namítá-li stěžovatel, že stížnostní soud rozhodl ve veřejném zasedání bez jeho účasti, je namístě zaznamenat, že taková neúčast sama o sobě porušení práva garantovaného ustanovením y nezakládá, neboť - a to odlišuje projednávanou věc od věci, v níž Ústavní soud rozhodoval stěžovatelem odkazovaným nálezem

sp. zn.

- stížnostní soud nevybočil z rámce určeného rozhodnutím soudu prvního stupně a tím, jak obsahově vymezil stěžovatel svoji stížnost proti němu, pročež prostor pro další vyjádření již byl věcně nulový.

Také tvrzení, že obecné soudy rozhodovaly v souzené věci "mechanicky" pouze na základě skutečnosti, že je stěžovatel zařazen ve druhé prostupné skupině vnitřní diferenciace, neobstojí, neboť z odůvodnění obou napadených rozhodnutí se naopak podává, že hodnotily stěžovatelovo chování ve výkonu trestu odnětí svobody konkrétně a přiměřeně reflektovaly rovněž jeho závažné onemocnění.

Přiléhavý konečně není ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ku podpoře tvrzeného porušení zákazu dvojího přičítání, neboť - ve shodě se stížnostním soudem - platí, že zmíněný "zákaz" dopadá na situace, kdy důvody zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění by byly dovozovány toliko ze závažnosti (a případně četnosti) spáchané (a již odsouzené) trestné činnosti; vychází-li však soud ze skutečnosti, že odsouzený se již v minulosti při podmíněných propuštěních neosvědčil, neboť ve zkušební době spáchal další trestnou činnost (a že byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán Policií ČR, jelikož do něj sám nenastoupil), jde o hodnocení ústavně konformní.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného vyplývá, že tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu