Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1703/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů Tomáše Hanzla a Mgr. Miroslava Špadrny, oba zastoupeni Mgr. Janem Boučkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012 č. j. -314 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010 č. j. -254 ve výrocích II., III., VI., VII. a VIII., za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného d (dále jen ""), a principu rovnosti v právech dle y zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelé žalobou podanou dne 10. 3. 2008 uplatnili nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v řízení a nepřiměřenou délkou řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2009 č. j. -183 soud prvního stupně uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost zaplatit prvému stěžovateli 80.000,- Kč (výrok I.), v části, v níž se pak tento stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 220.000,- Kč (výrok II.) a částky 40.000,- Kč (výrok III.), žalobu zamítl. Dále obvodní soud rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit druhému stěžovateli částku 50.000,- Kč (výrok IV.) a částku 5.000,- Kč (výrok V.) a zamítl ve vztahu k tomuto stěžovateli zaplacení částky 25.000,- Kč (výrok VI.). Ve výrocích VII. a VIII. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů i vedlejší účastnice Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích (II., III., VI.) a ve výrocích o nákladech řízení (VII., VIII.) jako věcně správný potvrdil.

3. Stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze následně napadli současně jak dovoláním, tak i ústavní stížností. Podané dovolání Nejvyšší soud ve všech jeho částech odmítl usnesením ze dne 21. 2. 2012 č. j. -314 jako nepřípustné podle a , , ve znění pozdějších předpisů. O podané ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud odmítavým usnesením ze dne 10. 1. 2011

sp. zn.

podle ustanovení jako o návrhu zjevně neopodstatněném.

4. Jak Ústavní soud shledává, je tato v pořadí druhá ústavní stížnost v dané věci v zásadě totožná ve všech uplatněných námitkách a použité argumentaci s obsahem dříve podané ústavní stížnosti ze dne 20. 12. 2010, navíc pak směřuje i proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012.

5. Meritum nyní posuzované ústavní stížnosti představují shodně námitky stěžovatelů, že odvolací soud v dané věci nerespektoval jejich právo na to, aby ve skutkově a právně obdobných věcech bylo rozhodováno shodně, v čemž stěžovatelé spatřují porušení principu rovnosti v právech. Poukazují v tomto ohledu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 20. 5. 2009, nález Ústavního soudu

sp. zn.

a "Manuál pro aplikaci , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění , na případy odškodňování průtahů v řízení", vypracovaný Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, které podle názoru stěžovatelů nebyly odvolacím soudem při rozhodování v jejich věci zohledněny, byť má zmíněný "Manuál" pouze charakter doporučení. Odvolací soud a potažmo Nejvyšší soud tak zasáhly i do práva stěžovatelů na soudní ochranu a stěžovatelé s ohledem na výše uvedenou argumentaci v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem a po vzetí v úvahu všech stěžovateli předložených tvrzení Ústavní soud z hlediska kompetencí daných muy (dále jen "") konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.

7. Jak již Ústavní soud uvedl v odůvodnění svého dřívějšího odmítavého usnesení ze dne 10. 1. 2011 k předcházející obsahově shodné ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

, stěžovatelé v podstatě polemizují se závěry, ke kterým obecné soudy dospěly při posuzování výše nemajetkové újmy v jejich věci. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y). Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

8. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se soud odvoláním stěžovatelů zevrubně zabýval a odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i proč neměl ani důvodu odchýlit se od skutkových zjištění, které nebyly mezi účastníky sporné, neboť soud prvního stupně správně zachytil obsah projednávaných věcí obou stěžovatelů a zcela konkrétně ve svém rozhodnutí uvedl podrobný popis řízení a jeho závěry o tom, že v těchto řízeních došlo k průtahům. Argumentaci odvolacího soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Dovolací soud pak dospěl po seznámení se s podaným dovoláním k závěru, že mu přísluší zabývat se pouze výrokem II. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ostatními napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč. U posuzovaného výroku II. pak Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé nenamítají nesprávnost postupu odvolacího soudu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, přičemž pouhý nesouhlas stěžovatelů s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání z pohledu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Úvahy odvolacího a potažmo i nalézacího soudu Nejvyšší soud neshledal za příčící se závěrům dosaženým v judikatuře Nejvyššího soudu i konstantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. V ostatní argumentaci k námitkám stěžovatelů směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu pak Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 10. 1. 2011

sp. zn.

, ve kterém reagoval na stěžovateli dříve podanou a obsahově shodnou ústavní stížnost.

9. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelů Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo o stěžovateli tvrzeném porušení jejich ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu