Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3612/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ T. H. a 2/ Mgr. M. Š., zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2010 č. j. -254, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. prosince 2010 a doplněné podáním dne 22. prosince 2010, stěžovatelé podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhli zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2010 č. j. -254 (dále jen "napadené rozhodnutí") s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená práva garantovaná a d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a připojených příloh se zjišťuje, že stěžovatelé žalobou podanou dne 10. března 2008 uplatnili nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou průtahy v řízení a nepřiměřenou délkou řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. listopadu 2009 č. j. -183 soud prvního stupně uložil povinnost žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplatit prvému stěžovateli 80 000,- Kč, druhému stěžovateli 50 000,- Kč a 5 000,- Kč, ohledně částek 220 000,- Kč a 40 000,- Kč ve vztahu k prvému stěžovateli a 25 000,- Kč ve vztahu ke druhému stěžovateli žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatelé i žalovaná. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích (II., III., VI.) a ve výrocích o nákladech řízení (VII., VIII.) jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že ve věci rozhodující soudy nerespektovaly jejich právo na to, aby ve skutkově a právně obdobných věcech rozhodovaly shodně, nikoli odlišně [y (dále jen "")] a dále namítali, že přestože označili v doplnění odvolání ze dne 12. července 2010 jako důkaz "Manuál pro aplikaci , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění , na případy odškodňování průtahů v řízení", vypracovaný Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, který má charakter doporučení, odvolací soud si tento důkaz od žalované nevyžádal ani jej neprovedl a při svém rozhodování ze zásad stanovených tímto manuálem vůbec nevycházel (y).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.

K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelé v podstatě polemizují se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy pátéy a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i proč neměl ani důvodu odchýlit se od skutkových zjištění, které nebyly mezi účastníky sporné, neboť soud prvního stupně správně zachytil obsah projednávaných věcí obou stěžovatelů a zcela konkrétně ve svém rozhodnutí uvedl podrobný popis řízení a jeho závěry o tom, že v těchto řízeních došlo k průtahům. Argumentaci odvolacího soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž úvahy tohoto soudu neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

K námitce stěžovatelů, že v řízení před odvolacím soudem nebyl proveden důkaz navrhovaným manuálem, Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999, in Aspi). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v , tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat a znovu hodnotit důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah dou a Úmluvou chráněných základních práv.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 10. ledna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu