Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4059/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Kuličky, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 9. 2010 č. j. -102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2011, č. j. -152 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012 č. j. -172, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj o zaplacení 7 246 735 Kč, jíž vznesl nárok na náhradu škody, která měla nastat tvrzeně nesprávným úředním postupem Městského úřadu H. ve stavebním řízení. Rozhodnutí soud odůvodnil jednak úsudkem o nedostatku potřebné příčinné souvislosti a jednak uplatněním názoru, že náhradovou konstrukci nesprávného úředního postupu nelze aplikovat na rozhodovací činnost; jestliže stěžovatel nevyužil opravných prostředků ve správním řízení, nelze nyní účelově tvrdit nesprávný úřední postup správního orgánu, a tím fakticky (až nyní) brojit proti jím vydaným rozhodnutím.

Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil; ztotožnil se s ním v názoru, že byl-li průběh stavby ovlivněn rozhodnutími stavebního úřadu (jmenovitě ze dne 7. 4. 2003 a 9. 6. 2003), bylo na stěžovateli, aby využil příslušných opravných prostředků, a pakliže tak neučinil, nelze se odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dovolávat. Nesprávný úřední postup - po doplnění dokazování - odvolací soud nezjistil ani ve vztahu ke stěžovatelovu tvrzení, že správní orgán nevydal rozhodnutí ve stanovené lhůtě, a nadto stěžovatel podle jeho názoru neprokázal, že v příčinné souvislosti s tím mu mohla vzniknout újma.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 8. 2012 č. j. -172 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že závěry soudů o nesplnění podmínek odpovědnosti státu za situace, kdy pravomocná rozhodnutí vydaná ve správním řízení (která žalobce pokládá za nezákonná) nebyla příslušným orgánem změněna nebo zrušena, jakož i o tom, že v dané věci nejde ani o případ odpovědnosti za nesprávný úřední postup, jsou v souladu s jeho konstantní (a odkazovanou) judikaturou. Podle dovolacího soudu též v případě tvrzené nečinnosti stavebního úřadu lze mít za přesvědčivé vysvětlení, že nebylo-li původní rozhodnutí v části týkající se půdní vestavby zrušeno, nebyl důvod v této věci opětovně vydávat stavební povolení. Ve zbytku stěžovatel otevřel polemiku toliko skutkového původu, jež napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní, když stěžovateli dovolací důvod dle k dispozici nebyl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti s poukazem na porušení jeho práv dle a ve spojení s d (dále jen "") napadá jak postup správního orgánu ve stavebním řízení, tak i rozhodnutí obecných soudů s tím, že věc byla posouzena v rozporu s právními předpisy, zejména se a stavebním zákonem; obecné soudy se zejména nevypořádaly s jemu adresovaným zákazem stavební činnosti, ačkoli šlo o "správní akt a veřejnou listinu", jakož i s rozhodnutím nadřízeného Krajského úřadu Olomouckého kraje, z nějž nečinnost správního orgánu měla vyplynout.

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí soudu, jakož i (opětovně) nesprávného úředního postupu ve správním řízení, a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo řečeno - mu nepřísluší.

Právo dle stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu mu byly k dispozici opravné prostředky, které využil, a obecné soudy se jeho námitkami v jejich rámci věcně zabývaly. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do svých skutkových a právních závěrů nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

V obecné rovině proto lze přičinit jen dvojí.

Nesprávný úřední postup jakožto zvláštní důvod odpovědnosti státu za škodu dle , v znění pozdějších předpisů, nelze zaměňovat s titulem, jenž se odvíjí od nezákonného rozhodnutí; jeho existence (zjednodušeně řečeno) vylučuje odpovědnost za nesprávný úřední postup, a k založení odpovědnosti je nezbytnou podmínkou, aby bylo jako nezákonné kvalifikovaným způsobem odstraněno. Tyto zásady obecné soudy respektovaly.

Co do skutkové roviny sporu platí pro ústavněprávní přezkum princip relativní autonomie obecných soudů, vymezené rámcem kontroly, zda soudy své závěry opřely o dostatečná skutková zjištění, z nichž učinily logické a srozumitelné skutkové závěry, které z pohledu zákonných standardů dokazování obstojí, a jsou rozumně odůvodněny; pak pro ingerenci Ústavního soudu není místo, a postačujícím důvodem jeho zásahu nemůže být ani okolnost, že by zde mohly v úvahu přicházet i skutkové závěry jiné, jestliže bylo opakovaně řečeno, že není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního; podmínky, za kterých provedené řízení a jeho výsledek překračuje naopak hranice ústavnosti, splněny nejsou, neboť nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu