Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3536/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Ing. M. K., bytem v H., zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 7.246.735,- Kč s příslušenstvím,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2011, č. j. -152, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. září 2010, č. j. -102, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 7.246.735,- Kč (výrok I); změněn byl rozsudek toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce na podkladě rozhodnutí Městského úřadu H. (dále jen „stavební úřad“) ze dne 7. 5. 2001 realizoval stavební úpravy, jež měly vést ke změně nebytových prostor v domě v H. na penzion s půdní vestavbou. Během přestavby těchto nebytových prostor, dne 10. 3. 2003, žalobce požádal stavební úřad o povolení změny stavby před jejím dokončením (jež se však nevztahovala k půdní vestavbě, s níž v dané době nebylo započato). Po provedeném místním šetření dne 4. 4. 2003 vydal stavební úřad pokyn k ukončení stavebních prací [ , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „StavZ“] a dne 7. 4. 2003 vydal rozhodnutí č. j. SÚ 6302/2003-DEM-29764, jímž zastavil řízení o změně stavby před jejím dokončením, zahájené na podkladě žalobcovy žádosti ze dne 10. 3. 2003, jelikož při místním šetření zjistil, že změna nebytových prostor na penzion je realizována v rozporu s vydaným stavebním povolením. Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2003 pak stavení úřad zahájil řízení o odstranění stavby [ StavZ]. Žalobce však 15. 5. 2003 požádal o vydání dodatečného povolení stavby a této jeho žádosti stavební úřad vyhověl rozhodnutím ze dne 9. 6. 2003; jím dodatečně povolil stavbu spočívající ve změně nebytových prostor domu č. p. 384 na penzion, s tím, že ke změně půdní vestavby je třeba samostatného stavebního povolení. O jeho vydání žalobce požádal až po provedení dispozičních změn v podkroví a této jeho žádosti vyhověl stavební úřad rozhodnutím ze dne 25. 9. 2007.

Žalobce tvrdí, že postupem stavebního úřadu mu vznikla škoda, ušlý zisk, coby důsledek stavebním úřadem vydaných rozhodnutí, jakož i průtahů ve stavebním řízení, neboť při obvyklém běhu událostí mohl by půdní vestavbu dokončit dříve a dosáhnout výtěžku z jejího pronajímání.

Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dospěl k závěru, že žalobcem vylíčená majetková újma nemohla být důsledkem rozhodnutí vydaných stavebním úřadem dne 7. 4. 2003 a 9. 6. 2003 a žalobci tak nevznikl nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím ( , ). Již proto, že podmínkou vzniku nároku na náhradu škody je změna nebo zrušení rozhodnutí příslušným orgánem pro jeho nezákonnost ( ). K tomu však v dané věci nedošlo. Označená rozhodnutí stavebního úřadu (jež označuje za nezákonná) žalobce opravnými prostředky nenapadl a ta ani z jiného podnětu změněna či zrušena nebyla.

Odvolací soud také dovodil, že nejde ani o případ nesprávného úředního postupu ve smyslu (za něž žalobce pokládá okolnost, že po zrušení stavebního povolení rozhodnutím ze dne 7. 4. 2003 vydal stavební úřad dodatečné povolení půdní vestavby až 25. 9. 2007). Stran této okolnosti odvolací soud poukázal na zjištění, že rozhodnutím ze dne 7. 4. 2003 došlo toliko k zastavení řízení o žalobcově žádosti ze dne 10. 3. 2003, kterou žádal o povolení změny stavby před jejím dokončením. Stavební povolení (rozhodnutí ze dne 7. 5. 2001) jím nebylo dotčeno a žalobce nadále opravňovalo k realizaci půdní vestavby. Rozhodnutím ze dne 25. 9. 2007 stavební úřad pouze reagoval na žalobcovu žádost o povolení změny stavby podkroví, vyvolané tím, že oproti dokumentaci, jež byla podkladem k vydání stavebního povolení ze dne 7. 5. 2001, došlo při stavbě k dispozičním změnám v uspořádání podkroví. Nesprávný úřední postup odvolací soud neshledal ani v postupu stavebního úřadu při opatřování plné moci osoby zastupující žalobce ve stavebním řízení, po jejímž obdržení stavební úřad pokračoval v řízení a nedopustil se v něm průtahů. K uvedenému pak odvolací soud dodal, že v dané věci není dána ani příčinná souvislost mezi namítaným nesprávným postupem stavebního úřadu ve stavebním řízení a žalobcem vylíčenou majetkovou újmou.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I o věci samé, podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Namítá, že na rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. 4. 2003 a 9. 6. 2003 je třeba pohlížet jako rozhodnutí, jež jsou nezákonná „sama o sobě“, neboť byla očividně vydána v rozporu se zákonem a není třeba, aby byla pro nezákonnost změněna či zrušena. Tvrdí, že stavební řízení trpělo průtahy, jež představují nesprávný úřední postup ( ), jestliže od dubna 2003, kdy mu stavební úřad uložil ukončit stavební práce a vzápětí stavební řízení zastavil, byl až do 25. 9. 2007, kdy žalobci vydal stavební povolení na provedení půdní vestavby, zcela nečinný. Závěr odvolacího soudu, že půdní vestavbu mohl realizovat již na základě stavebního povolení ze dne 7. 5. 2001, pokládá žalobce za nesprávný. Přitom nesouhlasí ani se závěrem, že mezi (jím tvrzeným) nesprávným úředním postupem a vylíčenou majetkovou újmou vztah příčiny a následku není. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje napadený rozsudek za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolatelem uplatněný dovolací důvod dle ) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit ( ), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím podle není dána již proto, že pravomocná rozhodnutí vydaná ve stavebním řízení (rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. 4. 2003 a dne 9. 6. 2003, jež žalobce pokládá za nezákonná), nebyla (pro nezákonnost) zrušena nebo změněna příslušným orgánem, a že nejde ani o případ odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup podle Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle něhož soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353, usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2818, nebo usnesení ze dne 2. února 2006, sp. zn. , publikované tamtéž pod C 4030).

Jelikož označená rozhodnutí stavebního úřadu změněna či zrušena nebyla, předpoklad nezákonného (pro nezákonnost změněného či zrušeného) pravomocného rozhodnutí zde chybí a již proto odpovědnost státu za tvrzenou majetkovou újmu dána není. K jiným závěrům dochází žalobce ryze na základě vlastního úsudku o správnosti rozhodnutí vydaných ve stavebním řízení, jejichž přezkum – s ohledem na již výše zmíněný princip presumpce správnosti rozhodnutí – soudu v tomto řízení nepřísluší.

V souladu s ustálenou judikaturou, jež se zabývá předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jenž spočívá v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené či přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2000, nebo již shora citovaný rozsudek ze dne 29. června 1999, sp. zn. ), je i závěr odvolacího soudu, že postup stavební úřadu v dané věci jako nesprávný úřední postup ve smyslu kvalifikovat nelze. Obecně vzato za porušením zásady rychlosti řízení lze považovat jen takový postup v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení orgánu v dané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 181). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu ovšem vyplývá, že stavební úřad v řízení postupoval bez průtahů a nepřekročil přitom ani lhůty stanovené mu zákonem. Zjištěná (dílčí) zdržení v řízení byla způsobena zejména postupem žalobce (srov. např. zjištění o chybějící plné moci pro osobu jej zastupující), nikoliv nečinností stavebního úřadu, jenž v řízení činil potřebné úkony směřující k vydání rozhodnutí. K žalobcovým námitkám, poukazujícím na údajnou nečinnost stavebního úřadu v době od dubna 2003 do 25. 9. 2007, lze mít za přesvědčivé vysvětlení, že pokud stavební povolení ze dne 7. 5. 2001 v části týkající se půdní vestavby nebylo zrušeno (a to ani rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 7. 4. 2003, jak se žalobce mylně domnívá), neměl stavební úřad podklad k tomu, aby opětovně rozhodoval o vydání stavebního povolení k půdní vestavbě domu (jíž mohl žalobce realizovat již na základě stavebního povolení ze dne 7. 5. 2001); rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25. 9. 2007 pak bylo toliko reakcí na žalobcovu žádost o povolení změny stavby (půdní vestavby) před jejím dokončením.

I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak nezbytnou podmínkou jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotný nesprávný úřední postup nebo existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. ). Obecně přitom platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. ). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. ). Zpochybňuje-li proto žalobce i závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (či nezákonným rozhodnutím) a okolnostmi, z nichž usuzuje na vznik majetkové újmy, jde o polemiku se skutkovými zjištěními v konkrétní věci, která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní. Skutková zjištění soudů nižších stupňů žalobce v daném dovolacím řízení úspěšně zpochybnit ani nemůže, a to již proto, že dovolací důvod dle (určený k nápravě vad ve skutkových zjištěních) mu zde k dispozici není; prostřednictvím tohoto důvodu totiž na zásadní význam rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze (srov. též ).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce zde směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu , odst. 3 a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. srpna 2012

Mgr. Petr K r a u s

předseda senátu