Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
79055.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 240/13
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Jandovou, LL.M., advokátkou se sídlem Lipová 274, Unhošť-Nouzov, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 8 Tdo 1226/2012 -15 ze dne 31. 10. 2012, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č.j. 31 To 171/2012 -160 ze dne 20. 4. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne č.j. 4 T 20/2012 -140 ze dne 29. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2013 a kvalifikovaně doplněnou dne 12. 4. 2013 se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 , odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s tím, že v něm byly uplatněny toliko námitky skutkové povahy, přičemž nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů.
Stěžovatel namítá, že ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dovodit závěr o jeho vině. Jediným přímým důkazem je výpověď poškozené. Pokud jsou v odsuzujícím rozsudku uváděny další nepřímé důkazy, nemají dle názoru stěžovatele žádnou vypovídací hodnotu. Odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 37/03
a má za to, že orgány činné v trestním řízení se přiklonily k výpovědi poškozené, kterou bez dalšího prověřování posoudily jako věrohodnou, zatímco výpověď stěžovatele označili s ohledem na jeho trestní minulost za nevěrohodnou. Upozorňuje na to, že sama poškozená určila stěžovatele jako osobu, která spáchala předmětný skutek, toliko na 90 % a popsala ho nepřesně. Orgány činné v trestním řízení měly vytěžit bezpečnostní kamery a měly opatřit znalecký posudek na poškozenou. Stěžovatel dospívá k závěru, že se nepodařilo zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, resp. nebyla bez důvodných pochybností dokázána jeho vina. Obecné soudy tak měly aplikovat zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí a připojených listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Pokud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
; N 34/3 SbNU 257).
Ústavní soud, vycházeje z uvedených východisek a mezí své přezkumné činnosti, neshledal v postupu obecných soudů vady, jež by vyžadovaly jeho kasační zásah. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, na základě nichž zjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Jedná se především o klíčovou usvědčující výpověď poškozené, o jejíž věrohodnosti a pravdivosti obecné soudy navzdory námitkám stěžovatele nepochybovaly, a to i s ohledem na další provedené nepřímé důkazy, které její výpověď podporovaly a které soud zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Uvedl také argumenty, pro které neuvěřil výpovědi stěžovatele, který popíral, že by měl v úmyslu násilím se domoci soulože s poškozenou, kterou chtěl dle jeho tvrzení jen utěšit. Odvolací soud se s jeho skutkovým i právním hodnocením plně ztotožnil, přičemž potvrdil, že nebyl dán jediný důvod pro domněnku, že vznikají nějaké pochybnosti o vině stěžovatele, jehož námitky byly vyvráceny již v řízení před soudem prvního stupně.
Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi poškozené, kterou označily za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci, která se tím odlišuje od věci řešené v poukazovaném nálezu
sp. zn. IV. ÚS 37/03
.
Lze tedy uzavřít, že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listin y) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (k takovému závěru nedospěl ani dovolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel také formálně napadá), ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu