Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3874/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Oldřiškou Luňáčkovou, advokátkou se sídlem Moskevská 1523/63, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012 č. j. -397 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2012 č. j. -323, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 6. 12. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v a 38d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhl, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále též jen "obvodní soud"), aby věc vedenou pod sp. zn. přidělil ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu "zákonnému soudci, který bude určen na základě rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6, souladným se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti soudní agendy". Současně navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, eventuálně aby Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") uložil nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, v napadeném usnesení obvodní soud vyslovil, že v řízení o návrhu otce (tj. stěžovatele) na nařízení předběžného opatření, podaném ve věci péče o nezletilou Janu P. (jedná se o pseudonym), není soudem místně příslušným, a že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu místně příslušnému. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, avšak městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na zákonného soudce, přičemž vytýká obvodnímu i městskému soudu, že jejich systém přidělování věcí soudcům je nesrozumitelný, nepředvídatelný, resp. netransparentní. Dále namítá, že v odvolacím řízení navrhl provedení řady důkazů a vyjádřil nesouhlas s tím, aby toto řízení proběhlo bez účasti účastníků řízení, městský soud se však s jeho důkazními návrhy v napadeném rozhodnutí nevypořádal, nevypořádal se ani s jeho námitkami stran nesprávného obsazení soudu, a rovněž neuvedl, proč jednání nenařídil.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

V ústavní stížnosti stěžovatel sice upozorňuje na řadu pochybení, jichž se obecné soudy měly v daném řízení dopustit, jde-li však o samotné rozhodnutí o místní (ne)příslušnosti, žádné námitky nevznáší. Z napadených rozhodnutí je současně patrno, že sám stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že obvodní soud není soudem příslušným, s tím, že nezletilá bydlí na adrese v P., a dále že v odvolání uvedl, že místně příslušným je právě Obvodní soud pro Prahu 4. Jestliže tedy stěžovatel neměl a nemá vůči výroku o místní (ne)příslušnosti žádné výhrady, je zřejmé, že se jím namítané vady do výsledku daného řízení (negativně) nepromítly, a případný kasační zásah Ústavního soudu by tudíž postrádal smysl, resp. by byl kontraproduktivní, neboť by mohl vést jen k prodloužení daného řízení. Domáhá-li se stěžovatel v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud uložil obvodnímu soudu výše uvedenou povinnost, takovému návrhu nelze vyhovět již jen z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí je podmíněno zrušením napadených rozhodnutí; navíc Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti může rozhodnout jen způsobem předpokládaným v ustanovení , a tudíž k projednání návrhů učiněných v jiném smyslu nemá žádnou kompetenci.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení , event. také odst. 1 písm. d) odmítl. Jde-li o stěžovatelovy návrhy na náhradu nákladů řízení či náhradu nákladů právního zastoupení, Ústavní soud stěžovateli ničeho přiznat nemohl, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky (srov. a ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. dubna 2013

Michaela Židlická v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu