Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4090/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Emila Brabce, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, AK se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012 č. j. -96 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009 č. j. -60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 200 000 Kč.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti svému bývalému právnímu zástupci Mgr. Petru Mikyskovi, domáhal zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit při poskytování právní pomoci ve sporu s obchodní společností PLATINUM INTERNATIONAL, s. r. o. Obvodní soud pro Prahu 1 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 18. 6. 2009 č. j. -37 žalobu zamítl, neboť stěžovatel neprokázal, že by žalovaný porušil smluvní povinnost či povinnosti vyplývající ze , o advokacii, a že jednotlivé částky, z nichž skládal svůj žalobní nárok jsou škodou. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí netřeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům známa.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval vývoj svého právního vztahu ke společnosti PLATINUM INTERNATIONAL a právní kroky, které činil k vymožení pohledávky za touto společností. Stěžovatel zdůraznil, že právní úkony jeho tehdejšího právního zástupce nevedly ke kýženému výsledku a svého práva se domohl až později na základě vlastní žaloby, které soud rozsudkem pro zmeškání vyhověl a stěžovateli přiznal částku 205 302 Kč. Tu však již nemohl po žalované společnosti vymoci, neboť krátce po vydání rozsudku byl na ni prohlášen konkurz; vzhledem k majetku úpadce a rozsahu dluhů lze předpokládat uspokojení pouhého zlomku této částky. Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby jeho právní zástupce postupoval podle principu lege artis, mohl se domoci svého práva včas. S právním hodnocením odpovědnosti za škodu jeho tehdejšího právního zástupce stěžovatel nesouhlasil, právním závěrům obecných soudů oponoval a namítl též neprovedení některých důkazů jím navržených.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).

Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v y a Úmluvy přisvědčit. Rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními rozhodly. Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, že odvolací soud potvrdil jako správný postup nalézacího soudu při dokazování a zjišťování skutkového stavu a za bezchybné označil i jeho právní hodnocení. Odvolacím soudem potvrzený závěr nalézacího soudu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení povinnosti žalovaného advokáta a utrpěnou škodu, je argumentačně přiměřeným způsobem odůvodněný. Skutečnost, že stěžovatel s hodnocením provedených důkazů nesouhlasil, resp. jim přikládal jiný význam, nezakládá sama o sobě opodstatněnost tvrzení o důvodnosti jeho ústavně právních vývodů upínajících se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.

K námitce o neprovedení jím navržených důkazů, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. K otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu Ústavní soud již dříve judikoval, že řádně odůvodněné nevyhovění důkazním návrhům účastníka řízení, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá porušení kautel spravedlivého procesu; [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)]. Případy tzv. opomenutého důkazu naopak představuje procesní situace, kdy soud provedení důkazu navrženého účastníkem řízení zamítne bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález

sp. zn.

ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)], což se však v projednávané věci nestalo, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozsudku vyložil, z jakého důvodu považoval stěžovatelem navržené důkazy za nezpůsobilé prokázat, že by stěžovatel se svou žalobou a vymožením teoreticky přisouzené částky v dřívější době uspěl, resp. prokázat, že žalovaný měl právní povinnost takovou žalobu podat.

Rovněž postup Nejvyššího soudu vedoucí k vydání napadeného usnesení nelze označit za svévolný či extrémně nepřiměřený. Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že z hlediska dovolatelem uplatněných námitek neměl potvrzující rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu, opírající se o ustanovení , nebylo přípustné. Tomuto závěru neměl Ústavní soud co vytknout, a proto jej respektoval s připomenutím, že rozhodnutí konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu