Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 426/13

Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Tomáše Kvintuse, zastoupeného JUDr. Evou Chlupatou, advokátkou se sídlem Jana Masaryka 45, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -29 ze dne 18. 10. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -69 ze dne 26. 10. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 30. 1. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. , který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem č. j. -69 ze dne 26. 10. 2011 zamítl žalobu stěžovatele proti celkem devatenácti rozhodnutím Finančního úřadu v Praze ze dne 7. 5. 2010, jimiž byla zamítnuta odvolání a potvrzeny platební výměry na daň z přidané hodnoty vydané dne 21. 4. 2009 Finančním úřadem v Českém Brodě za zdaňovací období duben 2005, červen 2005 až únor 2006 a duben 2006 až prosinec 2006. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. -29 ze dne 18. 10. 2012 zamítl.

Stěžovatel napadl rozsudek městského a Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem správce daně, následně aprobovaným obecnými soudy, že neprokázal splnění podmínek, za nichž lze uplatnit odpočet daně z přidané hodnoty. Stěžovatel zdůraznil svůj obezřetný přístup, projevující se mimo jiné prověřováním obchodních partnerů skrze registr dostupný na internetových stránkách ministerstva financí. Dále poukázal na nejednotnost rozhodování správce daně o uznání, resp. neuznání a zpochybnění předložených dokladů, projevující se v tom, že za měsíce květen 2005 a březen 2006 nebyly dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty vystaveny, přestože praxe stěžovatele, jeho spolupráce s dodavateli a dokladování této spolupráce byly zcela shodné jako v ostatních měsících. Dle stěžovatele obecné soudy hodnotily provedené důkazy selektivně a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, resp. se nevypořádaly se všemi rozhodnými argumenty. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatele pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, resp. kasační stížnosti, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Není přitom pravdou, že by nereagovaly na konkrétní námitky, které stěžovatel následně zopakoval i ve své ústavní stížnosti. Argument nejednotnosti posuzování dokladů vypořádal výslovně Nejvyšší správní soud (str. 5 rozsudku), argument obezřetného přístupu stěžovatele k obchodním partnerům je pak vyvrácen již v odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 17 rozsudku).

Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu