Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1452/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARSERVIS, s. r. o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2010 č. j. -254 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. -368, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozsudků, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozsudky vydanými v její obchodněprávní věci bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené a 4, d (dále jen ""), právo na zákonného soudce dle y a , y, a aby z tohoto důvodu napadené rozsudky zrušil. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, neboť poskytuje do dnešního dne dodávky tepla jako službu ve veřejném zájmu, jemuž odpovídá, aby v plnění této povinnosti nebyla rušena.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 3. 2010 č. j. -254 změnil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 6. 2008 č. j. -91 tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení existence nájemního poměru založeného nájemní smlouvou uzavřenou dne 23. 12. 1993 mezi ní (nájemkyní) a žalovaným městem Chodov (pronajímatelem), jehož předmětem jsou "tepelná zařízení". Dospěl k závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, protože nebylo prokázáno zveřejnění záměru žalovaného tepelná zařízení pronajmout, jak odpovídá ustanovení , o obcích, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 č. j. -368 stěžovatelčino dovolání jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly důkaz "sešitem" v části týkající se roku 1992, jejíž položka č. 66 označená jako "výběrové řízení - teplofikace" naopak nasvědčuje tomu, že záměr o pronájmu tepelného zařízení byl řádně zveřejněn. Z toho dovozuje, že usnesení, přijaté na zasedání zastupitelstva dne 21. 10. 1993, není rozhodnutím o zveřejnění záměru, ale již rozhodnutím o majetkoprávním úkonu samém. V okolnosti, že krajský soud i přes omluvu jejího zástupce neodročil jednání nařízené na den 10. 3. 2010 a ve věci rozhodl, spatřuje stěžovatelka odnětí práva na zákonného soudce.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře konstantně dává najevo, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních sporů, jsou primárně záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. y), a to zejména tvrzením, že zejména odvolací soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla tím, že neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy a že neodročil jednání, jehož se nemohl zúčastnit její zástupce.

Co do - takto - stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Proč nebylo zapotřebí provést stěžovatelkou dovolávaný důkaz originálem "sešitu" (jakožto nadbytečným, resp. bez relevantního vztahu k dané věci) vysvětlil již adekvátně Nejvyšší soud, a na odůvodnění jeho rozsudku postačí odkázat.

Rovněž okolnosti, jimiž odvolací soud odůvodnil rovněž vytýkaný procení postup, spočívající v tom, že neodročil nařízené jednání, a to i s ohledem na podrobně popsaný průběh odvolacího řízení (srov. str. 7 rozsudku), nejsou ústavněprávně nepřiměřené, a porušení stěžovatelčina práva na projednání věci v přítomnosti jejího zástupce nezakládají.

Co do namítaného "odnětí práva na zákonného soudce" se patří vysvětlit, že obsahem tohoto práva je záruka transparentního a předvídatelného určení ke sporu povolaného soudce (z hledisek principu nestrannosti a nezávislého rozhodování), a nikoli zajištění práva osobní přítomnosti účastníka či jeho zástupce na nařízeném jednání.

Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu