Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4173/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ivana Hejduka, zastoupeného JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -256 ze dne 31. 7. 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a násl. d (dále též "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. -235, ve znění usnesení ze dne 4. června 2010, č. j. -242, změnil Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č. j. -118, tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 23. října 2006, č. j. -13, se ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení třetímu žalovanému, zrušuje (výrok I.) a uložil stěžovateli jako žalobci zaplatit třetímu žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále též " "), co do důvodů na ustanovení a odst. 3 Stěžovatel především namítl, že odvolací soud v rozporu s dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž zopakoval dosud provedené důkazy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl shora označeným rozsudkem, neboť dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nejsou důvodné.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že zopakoval svoji stěžejní dovolací námitku, že odvolací soud v rozporu s dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž zopakoval dosud provedené důkazy. V podrobnostech odkázal na svůj dovolací návrh a navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek dovolacího soudu zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nejvyšší soud věcně posoudil námitku stěžovatele, přičemž poukázal na to, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací vyšly ze shodného skutkového stavu, a sice, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá, měla původně sloužit k zajištění pohledávky z jiného právního vztahu než ze smlouvy, kterou uzavřel žalobce s prvním žalovaným, dále, že po podpisu směnky třetím žalovaným se druhý žalovaný dohodl se žalobcem, že směnka bude sloužit k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce, kterou poskytne první žalované, a třetí žalovaný poté, co mu druhý žalovaný sdělil, jak s blankosměnkou naložil, proti uvedené změně neprotestoval. Nejvyšší soud tedy poukázal na to, že vrchní soud ve skutečnosti vyšel ze stejných skutkových okolností, jen je jinak právně kvalifikoval v tom, že se třetí žalovaný nestal účastníkem směnečné dohody, když s ní nevyslovil souhlas, zatímco soud prvního stupně z absence souhlasu dovodil, že se jím stal konkludentně. Rovněž pak Nejvyšší soud argumentuje obsahem spisového materiálu, přičemž poukazuje na jeho konkrétní místo (č. l. 119), z něhož odvolací soud své závěry čerpal.

Z uvedeného je zřejmé, že zatímco soud nalézací subsumoval skutkové okolnosti pod ustanovení , odvolací soud vyšel, byť to výslovně nezmínil, z ustanovení téhož zákona. Šlo tedy o odlišné hodnocení právní, nikoli skutkové; přitom použití posledně uvedeného zákonného ustanovení pak zvláště Nejvyšší soud dostatečně ozřejmil. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud se s dovolací námitkou stěžovatele uspokojivě vypořádal, a proto neshledal jeho postup ústavně nekonformním. Za dané situace tudíž Ústavní soud ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu