Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3617/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Marie Hynešové, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever č. j. -129 ze dne 5. 12. 2008, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -144 ze dne 16. 3. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -231 ze dne 16. 5. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, dovolávajíc se svého práva na ochranu vlastnictví, garantovaného v d (dále jen " "), a práva na spravedlivý proces dle y.

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka společně se svým tehdejším manželem domáhali určení, že jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky nemovitostí, konkrétně budovy - jiné stavby bez č. p. /č. e. na st. p. č. X/3, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 231 m2, včetně parcely st. p. č. X/3, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, na LV č. XX pro k. ú. Loza.

Okresní soud Plzeň - sever podanou žalobu rozsudkem č. j. -129 ze dne 5. 12. 2008 zamítl (výrok I.), stěžovatelce a druhému žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému Dr. Karlu Albertovi (dále jen "vedlejší účastník") na náhradě nákladů řízení částku ve výši 49 385 Kč (výrok II.) a rozhodl, že Česká republika nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. -144 ze dne 16. 3. 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o povinnosti obou žalobců uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 24 514 Kč.

Dle zjištění obecných soudů, žalobci jako vlastníci parcely st.p.č. X/2 o výměře 1294m2, nacházející se v k.ú. Loza, uzavřeli v pozici prodávajících s kupujícím - vedlejším účastníkem dne 20. 3. 2003 kupní smlouvu ohledně pozemku p.č. X/3 o výměře 231 m2 (včetně stavby na něm stojící), který vznikl oddělením části původní parcely č. X/2 na základě geometrického plánu č. 149-23/2003 ze dne 3. 3. 2003. Obecné soudy se v dané souvislosti zabývaly tvrzením stěžovatelky, potažmo druhého žalobce, o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. 3. 2003 pro její neurčitost ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, spočívající v absenci označení převáděného pozemku jako stavebního. Námitkám stěžovatelky však nepřisvědčily s odůvodněním, že předmětný pozemek je v kupní smlouvě označen parcelním číslem a katastrálním územím, v němž se nachází, včetně odkazu na geometrický plán, který je nedílnou součástí kupní smlouvy. Z něj jasně vyplývá, že předmětem převodu byla nově oddělená část původní parcely č. X/2, označená jako st.p.č. X/3 o výměře 231 m2 v k.ú. Loza.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), které Nejvyšší soud usnesením č. j. -231 ze dne 16. 5. 2012 odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud s odkazem na svůj rozsudek sp. zn. ze dne 23. 1. 2007 uvedl, že požadavek srozumitelnosti a určitosti právního úkonu je nutno posuzovat především podle . Jinými slovy, právní úkon je třeba považovat za určitý a srozumitelný, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno podle dovolacího soudu rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže by správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem ( ). , o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, v stanoví, že v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny pozemky parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách, též údajem, zda se jedná o pozemkovou nebo stavební parcelu, jak Nejvyšší soud dále ovšem podotkl, v dané věci pozemky ve dvou číselných řadách vedeny nebyly, proto řešení otázky, zda bylo třeba v posuzované smlouvě uvést údaje tvrzené stěžovatelkou pod sankcí neplatnosti, nebylo pro rozhodnutí významné.

Se závěry obecných soudů stěžovatelka projevila nesouhlas v ústavní stížnosti, v níž setrvala na svém stanovisku, že kupní smlouva ze dne 20. 3. 2003 je neurčitá, a tudíž neplatná. Podstata problému tkví dle stěžovatelky ve skutečnosti, že předmětem kupní smlouvy byl pozemek, který je v katastru nemovitostí veden jako stavební, s označením parcelního čísla a identifikační zkratkou st., která však v kupní smlouvě uvedena nebyla, z čehož stěžovatelka dovodila, že kupní smlouva se vztahovala k pozemku, ke kterému jí a jejímu manželovi nikdy nesvědčilo vlastnické právo, se kterým tak nemohli nakládat, a naopak na základě této neplatné smlouvy pozbyli vlastnické právo k nemovitostem, které jim patřily. Stěžovatelka vycházela z toho, že pozemky v katastru nemovitostí jsou poměrně často označeny stejným parcelním číslem a jejich jediným rozlišujícím prvkem je označení parcely jako pozemkové či stavební, aby se zabránilo záměně jednotlivých pozemků, je proto vyžadována přesná a precizní specifikace převáděných nemovitostí, což v daném případě splněno nebylo. K porušení jejího práva na spravedlivý proces pak podle stěžovatelky došlo v důsledku procesních pochybení obecných soudů, které se nijak nevypořádaly s důkazním návrhem stěžovatelky na provedení výslechu svědka Pergla a dále dopustily ztrátu celého soudního spisu, jehož následná rekonstrukce, jak se stěžovatelka domnívala, byla pro nespolupráci právního zástupce vedlejšího účastníka přinejmenším ztížena.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým listinným materiálem z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, pročež dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Jádro stížnostního návrhu tvoří pokračující polemika stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, která neopouští rovinu jednoduchého práva. Z předestřené argumentace je spíše patrná neochota stěžovatelky akceptovat výsledek řízení před obecnými soudy. Samotný fakt, že stěžovatelka byla ve sporu neúspěšná, nelze však bez dalšího hodnotit jako porušení ústavně zaručených práv. K tomu by mohlo dojít pouze v případě, že by skutkové závěry soudu byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] nebo pokud by v procesu interpretace a aplikace "jednoduchého" práva byl obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu [srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Pochybení podobného charakteru Ústavní soud v projednávané věci ovšem neshledal.

V napadených rozhodnutích obecné soudy uplatnily právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jenž se otázkou způsobu označení nemovitostí v listinách, které jsou podkladem pro zápis práv do katastru, a jeho vlivu na platnost právního úkonu, zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jež z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud [viz Nejvyšším soudem zmiňované nálezy

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2002 (N 32/25 SbNU 253),

sp. zn.

ze dne 13. 10. 2004 (N 145/35 SbNU 45), dále nález

sp. zn.

ze dne 12. 6. 2002 (N 73/26 SbNU 239) či usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2001, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Z citovaných rozhodnutí se podává, že u nemovitostí, jež jsou, z důvodu faktické nemožnosti jejich fyzického označení, jedinečným způsobem evidovány a popsány v katastru nemovitostí, nemusí být při jejich popisu (identifikaci) nutně použito všech údajů deklarovaných v zákoně č. , pokud i při použití jen některých z těchto údajů je lze ve smlouvě jednoznačně individualizovat. Jelikož stěžovatelka v proběhlém řízení neprokázala opak, tj. zaměnitelnost převáděného pozemku s jiným pozemkem, Ústavní soud neshledává důvod se od uvedených závěrů odchýlit.

Co se týče údajně nevyslyšeného návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Dané povinnosti přitom obecné soudy bezezbytku dostály, když vyslovily nadbytečnost doplnění dokazování výslechem svědka Pergla, který nemohl prokázat skutečnosti podstatné pro posouzení obsahu kupní smlouvy z hlediska její neurčitosti.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v souvislosti s rekonstrukcí spisového materiálu, k jehož ztrátě došlo až v době, kdy věc měla být předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání podaného stěžovatelkou. Ostatně stěžovatelka neuvedla, v čem konkrétně spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Tvrzený nedostatek součinnosti právního zástupce vedlejšího účastníka při rekonstrukci spisu takový následek nebyl způsobilý vyvolat, neboť se mohl promítnout toliko do postavení vedlejšího účastníka v řízení, nikoliv však již stěžovatelky, na níž beztoho leželo důkazní břemeno ohledně neurčitosti, resp. neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. 3. 2003. O zásahu do práv stěžovatelky by bylo možno hovořit za situace, kdy by obecné soudy přenesly na stěžovatelku neúnosné a nepřiměřené důkazní břemeno doložení něčeho, co ztrátou spisu samy způsobily, tj. kdyby rozhodly v neprospěch stěžovatelky jen proto, že by nedoložila svá tvrzení důkazy, které byly dříve součástí spisu, což v souzeném případě nenastalo.

Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil. Obecné soudy věnovaly věci patřičnou pozornost a svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, odůvodnily. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle , bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu