Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4652/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Českomoravské myslivecké jednoty o. s., oblastního mysliveckého spolku Plzeň, IČ: 67777571, se sídlem Plzeň, Ruská 2358/16, zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem na adrese Praha 7, Nad Štolou 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 č. j. -290, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. prosince 2012, stěžovatelka podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 č. j. -290 (dále jen "napadené rozhodnutí") s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva stanovená v a odst. 3 a v d a v y (dále jen " ") na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") sp. zn. bylo zjištěno, že stěžovatelka se domáhala žalobou o určení vlastnictví k nemovitostem v k. ú. Dobřany specifikovaných v žalobě proti Pozemkovému fondu České republiky určení vlastnictví. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. února 2011 č. j. -238 žalobu zamítl. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. června 2011 č. j. -265 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části jako věcně správný potvrdil. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, přičemž přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že dovolací soud zcela pominul její argumentaci uplatněnou ve všech třech stupních soudního řízení a svůj vyslovený právní názor směřoval mimo tuto argumentaci. Stěžovatelka má za to, že Městský úřad v Dobřanech vykonává přenesenou působnost státu a je v tomto smyslu též orgánem státu, a to bez ohledu na to, na jakém úseku výkonu státní správy tuto pravomoc má. Stěžovatelka rovněž tvrdila, že soudy kladly vyšší a formalističtější požadavky na stěžovatelku, než na orgán veřejné správy, a takový postup nelze považovat za odpovídající požadavkům na dobrou správu ani za odpovídající ústavní ochranu práv dobrovolných sdružení občanů.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, v rozhodnutí napadeném ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které dovolací soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru.

Podstatou sporu byla skutečnost, že stěžovatelka v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě nepožádala stát k provedení změny vlastnictví předmětných pozemků ve smyslu ustanovení a nemohla se proto stát vlastníkem sporných pozemků. Stěžovatelka totiž příslušnou žádost podala dne 13. června 2001, ale u Městského úřadu v Dobřanech a namítala, že tento orgán je nástupcem Městského národního výboru v Dobřanech a tudíž vykonává přenesenou působnost státu a je tedy orgánem státu. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací stěžovatelce podrobně vysvětlily, z jakého důvodu žádost podaná u Městského úřadu v Dobřanech nemohla způsobit účinky předvídané v ustanovení . Na tomto závěru nemohla změnit nic ani skutečnost, že stěžovatelka dne 19. října 2006 podala novou žádost podle ustanovení již správně u Okresního úřadu Plzeň-jih. Jednoroční lhůta, zakotvená v uvedeném ustanovení, jejíž běh započal dnem účinnosti , tj. dnem 1. července 2000, je lhůtou prekluzívní, jejím marným uplynutím právo zaniklo. K prekluzi pak soud přihlédl z úřední povinnosti.

Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že výklad zaujatý odvolacím soudem představuje aplikaci jasného a zřejmého ustanovení běžného zákona a nesplňuje tak požadavek otázky zásadního právního významu. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 18. března 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu