Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4058/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Českomoravské myslivecké jednoty, o. s., oblastního mysliveckého spolku Plzeň, IČ 67777571, se sídlem v Plzni, Ruská 2358/16, zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18,proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2011, č. j. -265, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí (blíže uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně), rozhodl Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č. j. -238. Ve výroku sub I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže popsaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem sub II. zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1.424,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem sub. III. rozhodl, že žalobci se po právní moci tohoto rozhodnutí vrátí zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po skutkové stránce shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 13. 6. 2001 požádal o změnu práva trvalého užívání předmětných pozemků na právo vlastnické, přičemž tuto žádost podal u Městského úřadu v Dobřanech, tedy u orgánu obce, která je základním územním samosprávným společenstvím občanů ( ). Taková žádost však nemohla způsobit účinky předvídané v ustanovení o. z. Odvolací soud posoudil věc podle ustanovení a o. z. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobce nepožádal v zákonné lhůtě o změnu stát, tudíž ke změně práva trvalého užívání předmětných pozemků na právo vlastnické nedošlo. Zaujal názor, že na tomto závěru nemění nic skutečnost, že žalobce dne 19. 10. 2006 podal novou žádost podle o. z. již správně u Okresního úřadu Plzeň-jih. Odvolací soud uzavřel, že jednoročná lhůta podle ustanovení o. z., jejíž běh počal dnem účinnosti , t. j. dnem 1. 7. 2000, je lhůtou prekluzívní a jejím marným uplynutím právo zaniklo, přičemž k prekluzi musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. V přezkoumávané věci proto soud prvního stupně správně žalobu zamítl.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení s tím, že otázku zásadního právního významu spatřoval v posouzení, u kterého orgánu státu měla být podána žádost o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle o. z. Podle dovolatele se jedná o otázku dosud judikaturou neřešenou. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle Dovolatel opakoval svou argumentaci uplatněnou v řízení před soudy obou stupňů s tím, že nadále zastává názor, že Městský úřad v Dobřanech vykonává přenesenou působnost státu a je v tomto smyslu tedy též orgánem státu, a to bez ohledu na to, na jakém úseku výkonu státní správy tuto pravomoc má. Poukazoval na skutečnost, že za situace, kdy ustanovení o. z. nestanoví, u kterého orgánu státu má být žádost podána, je nutno vycházet z výkladu příznivějšího pro nestátní subjekt (nikoli pro stát, jak učinily soudy obou stupňů) a považovat výzvu za správně učiněnou i u orgánu obce vykonávajícího část státní správy v přenesené působnosti, byť i na jiném úseku státní, resp. veřejné správy. Namítal, že je-li po žalobci jako právním laikovi požadováno, aby se orientoval v pravomoci a příslušnosti orgánů státu, mělo by být po městském úřadu s přenesenou působností na úseku státní správy požadováno, aby v případě, že přijme žádost, která mu nepatří, tuto postoupil příslušnému orgánu státní správy či alespoň žadatele upozornil na svoji nepříslušnost a poučil ho o správném místě pro podání žádosti, aby žadatel mohl na základě takového poučení dále postupovat. Podle dovolatele nic takového se však v daném případě nestalo. Konstatoval, že pokud tedy takto není soudy kladen požadavek vůči orgánům veřejné správy, nýbrž naopak přísně a formálně posuzují postup žalobce jako žadatele u orgánů veřejné správy, nelze takový postup považovat za odpovídající požadavkům na vhodnou správu ani odpovídající ústavní ochraně práv dobrovolných sdružení občanů. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle , tj. pro nesprávné právní posouzení věci.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci, nelze odmítat přípustnost dovolání podle pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. ).

O takový případ v posuzované věci nejde.

Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě vychází z výslovného znění ustanovení § 879c odst. 4 o. z., které se věci týkalo a na které účastníci poukazovali. Argumentace dovolatele, který ztotožňuje postavení žalovaného Pozemkového fondu s postavením státu, není případná. Pozemkový fond není orgánem státu, nýbrž je právnickou osobou vzniklou na základě , o Pozemkovém fondu České republiky. Námitka dovolatele o jeho statusu právního laika se míjí s projednávanou problematikou upravenou v ustanovení o. z. Pro oblast občanskoprávních vztahů přitom platí princip rovnosti subjektů, jak plyne z ustanovení o. z. Sluší se připomenout, že i z hlediska kritérií uvedených v o. z. stíhá jak fyzické a právnické osoby, tak státní orgány a orgány místní samosprávy požadavek náležité míry pečlivosti a předvídatelnosti tak, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů. Tím spíše lze takový požadavek klást na subjekt, který se domáhal uplatnění práv plynoucích ze zmíněného ustanovení o. z., které pro případ, že nepožádá stát o změnu práva trvalého užívání pozemku podle předvídalo vyloučení možnosti změny tohoto institutu na vlastnictví a zánik uvedeného práva uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti zákona. Výklad zaujatý odvolacím soudem představuje proto aplikaci jasného a zřejmého ustanovení běžného zákona a nesplňuje tak požadavek otázky zásadního právního významu.

Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle věty první a pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 4. října 2012JUDr. Josef Rakovský předseda senátu