Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
78602.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 17/12
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Československé armády 556, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 9/2009 ze dne 6. 8. 2009, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 90/2009 ze dne 18. 12. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 913/2011 ze dne 18. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 1. 2012, kvalifikovaně doplněnou dne 1. 3. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 , čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republik y.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a byl za to odsouzen podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného T. M. Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Dovolání stěžovatele i T. M. byla dalším napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel uvádí, že se v průběhu řízení k činům doznal, nikterak se nesnažil zatajovat jakékoli skutečnosti a s vyšetřovateli aktivně spolupracoval. Přesto mu byl vyměřen trest odnětí svobody v délce 12 let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Má za to, že obecné soudy zcela pominuly materiální hledisko ustanovení § 88 tr. zák. a přihlédly pouze k formálním znakům okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Při zjednodušeném pohledu na trestnou činnost, tedy jen aplikací formálního a nikoli materiálního hlediska by potom byl jakýkoli trestný čin hodnocen nesprávně a příliš tvrdě, neboť by nebyla dostatečným způsobem zohledněna individuální stránka jakéhokoli konání. Poukazuje na to, že důvodová zpráva i instrumenty mezinárodního práva vztahují čtvrtý odstavec § 187 na osoby "drogových bossů", přičemž stěžovatel se za takovou osobu nepovažuje. Stěžovatel je přesvědčen, že soud měl aplikovat ustanovení § 40 odst. 1, popř. 3 tr. zák., neboť uložený trest je vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu trestem nepřiměřeně přísným.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např.
sp. zn. III. ÚS 84/94
, 34/3 SbNU 257).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, napadajících právní kvalifikaci skutku jako kvalifikované podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. a nesprávnou aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti je třeba podotknout, že stejné námitky stěžovatel uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů i v dovolacím řízení, přičemž obecné soudy se s nimi náležitě vypořádaly.
Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, v řízení byly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy byly v duchu zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. poté řádně vyhodnoceny. Stěžovatel ostatně učiněná skutková zjištění ani nezpochybňuje.
Dle těchto skutkových zjištění, jež jsou obsažena ve skutkových větách výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně a dle dalších prokázaných okolností, vůči nimž stěžovatel také žádné námitky nevznáší, je dostatečně patrné, že stěžovatel i spoluobviněný M. uvedené trestné jednání spáchali jako členové organizované skupiny působící ve více státech. K jednotlivým znakům organizovanosti se velmi podrobně a v souladu se soudní judikaturou vyjádřil především odvolací soud a jeho závěry dále rozvedl i soud dovolací, který argument stěžovatele o nenaplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. řešil věcně. Závěr obecných soudů, že stěžovatel měl mezi osobami zúčastněnými na obou projednávaných skutcích vůdčí postavení, a že v prvním případě sám a ve druhém případě spolu s obviněným M. organizovanou skupinu působící ve více státech v souvislosti s distribucí kokainu z České republiky do Rakouska a s dovozem extáze z Amsterodamu do České republiky ještě dotvořil zjednáním dalších osob, přičemž její činnost plánoval a koordinoval, tedy že jednal ve vědomé a chtěné spolupráci (nikoli nahodile) s dalšími osobami, a to s cílem uskutečnit předmětné dodávky drog za účelem jejich další distribuce, odpovídá provedenému dokazování a z ústavního hlediska mu nelze cokoli vytknout. V podrobnostech je možno odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího soudu i soudu dovolacího.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že v jeho případě bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla naplněna materiální stránka takové právní kvalifikace. Byť si je Ústavní soud vědom své judikatury (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 1481/09
), podle níž pro trestněprávní kvalifikaci podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. musí být splněna materiální podmínka podle § 88 odst. 1 tr. zák., má za to, že v posuzovaném případě byly příslušné znaky kvalifikované skutkové podstaty naplněny nejen po formální stránce, ale i po stránce materiální. I když soud prvního stupně v této souvislosti odkázal toliko obecně na závažnost spáchaného jednání, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, odvolací soud, vycházeje z učiněných skutkových zjištění, poukázal na konkrétní okolnosti, v nichž spatřoval tuto společenskou závažnost (množství drogy, které mnohonásobně překročilo znak většího rozsahu, přičemž omamná látka v takovém množství byla způsobilá ohrozit na zdraví velký počet jejích uživatelů, způsob provedení trestné činnosti rozptýlené do více států, za použiti tzv. kurýrů, konspirativní způsob předávání drog a vedení telefonních hovorů, který měl zaručit obtížnost odhalení uvedeného obchodu s drogami a tím větší úspěšnost jeho provedení). Významnou roli odvolací soud přidělil i mezinárodnímu prvku (byla využita tzv. drogová cesta z Amsterodamu do České republiky) a okolnosti, že předchozí zadržení kurýra v Rakousku stěžovatele neodradilo od toho, aby se v mezinárodním měřítku již nadále nelegálním obchodem s drogami nezabýval. Jak připomněl Nejvyšší soud, který se i touto námitkou stěžovatele zabýval věcně, uvedené ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno se záměrem bojovat formou přísnějšího postihu proti kvalifikovanějším formám distribuce drog, které se však mohou realizovat i neformálně. Takové neformální uskupení založil a řídil stěžovatel evidentně za účelem dosažení vysokého finančního zisku, přičemž je nanejvýš pravděpodobné, že se nejednalo o ojedinělé obchody tohoto druhu, což připustil i sám stěžovatel.
V postupu obecných soudů a jejich konečných závěrech o vině stěžovatele Ústavní soud neshledal žádnou libovůli či extrémnost, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. V případě jednání stěžovatele byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavě právně kvalifikován. V tomto směru je možno odkázat na podrobně rozvedené hodnotící úvahy odvolacího soudu, které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a s nimiž se ztotožnil i soud dovolací.
Pokud stěžovatel tvrdí, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest a že mu naopak měl být trest odnětí svobody mimořádně snížen, s ohledem na zásadu subsidiarity není Ústavní soud oprávněn se touto námitkou zabývat, neboť ani Nejvyšší soud nedostal příležitost, aby ji řešil. Tvrzení, že uložený trest neodpovídá kritériím ustanovení § 40 odst. 1, odst. 3 tr. zák. totiž obsahově nenaplnilo uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok o trestu byl ostatně řádně odůvodněn již v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a k námitce stěžovatele se jím důkladně zabýval i soud odvolací, přičemž oba soudy vycházely ze všech hledisek rozhodných pro ukládání trestu a neopomněly přihlédnout ke zjištěným polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Protože v případě stěžovatele byly shledány podmínky pro kvalifikaci jeho jednání podle vyšší trestní sazby, aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., jak navrhuje stěžovatel, nepřipadá vůbec v úvahu.
Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy, či další jeho tvrzená práva. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu