Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4897/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října 661, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012 č. j. -18, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012 č. j. -226 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2011 č. j. -207, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v y (dále jen " "), , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu k odvolání státní zástupkyně částečně zrušen (ve výroku o trestu) rozsudek Okresního soudu v Příbrami, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásadu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu bylo nově rozhodnuto tak, stěžovateli při nezměněném výroku o vině byl podle § 249a odst. 2 tr. zákona a § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona uložen peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč; podle § 256 tr. řádu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než dle § 265b tr. řádu) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť nebyla - jak dovozuje - mimo pochybnost vyvrácena jeho obhajoba, což konkretizuje řadou výhrad proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Uvádí dále, že rozhodující soudy nedocenily usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. , z nějž podle jeho interpretace vyplývá, že stíhané jednání není trestným činem.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Právě to však stěžovatel, navzdory odkazovaným ustanovením y, y a Úmluvy, činí; pokračuje totiž v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (ústavní stížnost je v zásadě identická s obsahem dříve podaného dovolání) a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Takové (opětovné) námitky představují kupříkladu tvrzení, že poškozený Ing. Michal Šimek měl objektivní možnost se s rozhodnou zásilkou o odstoupení od nájemní smlouvy "již pár minut po osmé hodině dne 1. 9. 2009" seznámit, neboť se již nacházela "ve sféře jeho vlivu", a byla mu dostupná dříve, než došlo k "výměně zámků v baru", apod. Obecné soudy se s nimi adekvátně vypořádaly a z ústavněprávních hledisek akceptovatelně přijaly závěr, že poškozený měl sice "teoreticky" možnost se již dne 1. 9. 2009 s obsahem předmětné písemnosti seznámit, avšak stěžovatel činil již v době, která i tomuto "doručení" předcházela, úkony, kterými naplnil znaky výše specifikovaného trestného činu. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Jinak řečeno, skutková charakteristika stěžovatelových námitek ústavněprávní roviny, vymezené konstantní judikaturou Ústavního soudu, očividně nedosahuje.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu