Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4762/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Lhotáka a MARIONETA, s. r. o., adresa Rpety 83, 268 01 Hořovice, obou zastoupených JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, se sídlem Římská 10, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2012, č. j. -154, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se podanou stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v d (dále jen " ").

2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. října 2012, č. j. -154, výrokem I. potvrdil v řízení o vyloučení věcí z exekuce výrok II. usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 14. srpna 2012, č. j. -133, jímž byla žalobcům (stěžovatelům) uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 37.739,15 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Povinnost k náhradě nákladů řízení byla stanovena na základě věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany žalobců. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že to byli žalobci, kteří zavinili, že řízení muselo být zastaveno. Důvody procesního zavinění spatřovaly soudy v tom, že žalobcům muselo být známo nejpozději od 16. května 2012, že movité věci, jejichž vyjmutí z exekuce se domáhali, nejsou k dispozici, a přesto na podané žalobě dále trvali a doplňovali svoje tvrzení. Ke zpětvzetí žaloby došlo přitom až dne 23. července 2012. Takový postup považovaly obecné soudy za nehospodárný. Odvolací soud se dále zabýval otázkou možné aplikace , ale v daném případě neshledal, že by nastaly důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení. Žalobci uplatněné důvody se totiž dotýkají jejich vztahu k povinnému resp. insolvenčnímu správci, a proto nelze po žalovaném, který nemá k těmto okolnostem žádný vztah, spravedlivě požadovat, aby byl zkrácen na náhradě nákladů řízení.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Nejprve podrobně rekapitulují průběh dosavadního řízení i jednotlivá v řízení vydaná rozhodnutí včetně ústavní stížností napadeného, jakož i celkové okolnosti případu. Uvádějí, že ke zpětvzetí žaloby došlo na základě jejich zjištění, že věci, jejichž vyloučení z exekuce se domáhali, byly prodány mimo dražbu jedinému zájemci. Vzhledem k tomu, že došlo k zániku jejich vlastnického práva, ztratila opodstatnění i sama žaloba. Stěžovatelé v prvé řadě zpochybňují aplikaci na náhradu nákladů řízení, přičemž poukazují na to, že nebyli účastníky exekučního řízení, kterým byly věci, jejichž vydání se domáhali, postiženy. Soudům vytýkají, že postupovaly nesprávně, pokud jim uložily povinnost k náhradě nákladů řízení jen proto, že včas neučinili procesní kroky vedoucí ke skončení řízení, zejména poté, co zjistili, že předmětné věci již nejsou k dispozici. Tím, že soudy odůvodnily procesní zavinění nekonáním stěžovatelů, porušily zákaz stanovený v y, neboť je tak v podstatě nutil činit něco, co jim zákon nenařizuje. Stěžovatelé dále vyslovují názor, že sám soud prvního stupně měl ze své úřední povinnosti rozhodnout o zastavení řízení, když se také mohl dovědět o uvedené skutečnosti, z níž odvozuje pochybení stěžovatelů. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že postupoval značně formálně. S ohledem na právní úpravu [ , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a ] stěžovatelé neměli jinou možnost než podání žaloby proti oprávněnému na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí.

4. Ústavní soud úvodem připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Argumentace stěžovatelů, přestože je v ústavní stížnosti poměrně obsáhle rozepsána, se týká v podstatě pouze posouzení otázky procesního zavinění za zastavení řízení a s tím souvisejícím závěrem o povinnosti hradit náklady řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá, a stěžovatelé si jsou toho dobře vědomi, opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či

sp. zn.

, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).

6. V dané věci postavily odvolací soud stejně jako soud prvního stupně svoje rozhodnutí na závěru, že procesní zavinění za zastavení řízení je třeba spatřovat na straně stěžovatelů, neboť v jednání žalovaného nebylo možné spatřovat chování, kterým by uspokojil nárok žalobců a jež by umožňovalo eventuální použití věty druhé Odvolací soud se rovněž vyjádřil k otázce případné existence důvodů z pohledu , pro které by nemohla být přiznána náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud řádně odůvodnil, jaké skutečnosti jej vedly k závěru o procesním zavinění stěžovatelů, jakož i o závěru o neaplikace , nejedná se o svévolnou interpretaci nebo svévolnou aplikaci relevantních předpisů, a takové rozhodnutí, měřeno podhledem rozhodování o náhradě nákladů řízení, nelze považovat za extrémně excesivní, které by mohlo vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.

7. Ústavní soud pak dále poukazuje na to, že i řízení excindační je ovládáno zásadou dispozitivnosti, což znamená, že průběh řízení je zcela v rukou jeho účastníků. Je tedy mylná představa stěžovatelů, že by snad soud měl sám z úřední povinnosti zjišťovat skutečnosti, které by mohly vést k zastavení řízení, či dokonce sám ex offo toto řízení zastavit.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2013

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj