Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4317/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jaroslavy Čihákové, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012 č. j. -68, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2012 č. j. -48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 11. 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná a d (dále jen " ") ve spojení s a y.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy částku 808 Kč s příslušenstvím a náklady řízení 3 825 Kč. Stalo se tak poté, co byl stěžovatelce ustanoven pro označené řízení ve smyslu opatrovník (justiční čekatelka Městského soudu v Praze), a to jako účastníku, jehož pobyt není znám. Napadeným usnesením ze dne 24. 5. 2012 Obvodní soud pro Prahu 2 - v řízení o žalobě pro zmatečnost s návrhem na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku - zamítl návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením ze dne 10. 8. 2012 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy dospěly ke stejnému závěru, že jde zřejmě o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, neboť je pravděpodobné, že žalobě pro zmatečnost nebude z důvodu opožděnosti jejího podání vyhověno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že k vydání napadeného rozsudku, který jí nikdy nebyl doručen, došlo poté, co jí byl ustanoven opatrovník, aniž by k tomu byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení Navíc jí neměla být ustanovena opatrovníkem justiční čekatelka. Z toho důvodu také proti rozsudku brojí žalobou pro zmatečnost. Ve vztahu k napadeným usnesením jednak uvádí, že nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost, jednak tvrdí - s poukazem na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

- že žalobu podala včas, neboť se dozvěděla o napadeném rozsudku a o tom, že jí byla ustanovena opatrovníkem justiční čekatelka až dne 1. 11. 2011 či 3. 11. 2011 po nahlédnutí do soudního spisu. Z pohledu faktických okolností spjatých s možností nahlédnout do soudního spisu dodává, že v daném případě je třeba požádat o spis u Centrální spisovny Městského soudu v Praze, přičemž dne 26. 10. 2011 žádala takto celkem o 41 spisů. Některé z nich byly připraveny k nahlédnutí 1. 11. 2011, jiné až dne 12. 12. 2011, přičemž jeden z nich dokonce nebyl do dne podání ústavní stížnosti dosud nalezen. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje tvrzením, že pro případ, kdy soud nedohledá spis ve lhůtě tří měsíců, nelze reálně žalobu pro zmatečnost podat, a to s ohledem na nemožnost dozvědět se o obsahu rozsudku, tj. ani o důvodu žaloby pro zmatečnost. V důsledku těchto blíže v návrhu rozvedených námitek se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 a aby následně napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Ústavní soud předesílá, že v je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou identické s námitkami již řešenými Ústavním soudem v rámci ústavních stížností stěžovatelky vedených pod

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a

sp. zn.

, které byly již dříve odmítnuty. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit ani v nyní projednávané věci.

V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. , je ústavní stížnost evidentně návrhem podaným po lhůtě pro jeho podání stanovené (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2013, vydané v obdobné věci stěžovatelky).

Stran napadených usnesení, jimiž nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud připomíná, že k uvedené problematice se konstantně vyjadřuje zdrženlivě, přičemž vychází především z toho, že úvaha, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací činnosti obecných soudů. Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob), anebo situací, kdy Ústavní soud dovodil, že šlo o svévolný výklad (nerespektování kogentní normy) či o interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V projednávaném případě (stejně jako ve shora uvedených identických věcech stěžovatelky) však soudy uplatněnou interpretaci pojmu okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla o napadeném rozhodnutí, a o jeho aplikaci v její věci, jako výraz flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného neodůvodněného vybočení ze standardně aplikovaného právního výkladu hodnotit nelze. S přihlédnutím k zásadě vigilantibus iura scripta sunt, dle níž je především účastník řízení odpovědný za náležité a včasné hájení svých práv, je významné, že stěžovatelka po zjištění existence napadeného rozsudku (povědomost o něm měla již ke dni 29. 4. 2010) po dobu cca jednoho a půl roku nečinila žádné kroky, aby se seznámila s jeho obsahem. Pokud žalobu pro zmatečnost podala až 5. 12. 2011, je zřejmé, že tak učinila po marném uplynutí lhůty k jejímu podání, a za těchto okolností nejsou dány ani důvody pro to, aby bylo vyhověno jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.

Posouzení věci obecnými soudy tak nevybočuje z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné těmito soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout z části jako návrh podaný po lhůtě podle ustanovení , a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu