Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 493/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kočaře, zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 56 - Palác Fénix, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -241 ze dne 4. 12. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -201 ze dne 15. 5. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. -159 ze dne 6. 12. 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení d (dále jen " ").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka, v původním řízení žalovaného, k uzavření smlouvy (jejíž úplné znění je součástí výroku rozsudku) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území Kbely, eventuálně aby mu žalovaný vydal jiné pozemky, které určí soud a jejichž hodnota bude zásadně rovna hodnotě jeho nevypořádaného nároku ve výši 1 297 233 Kč.

Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o (dále též " ") v rozhodném znění. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, když shledal, že odvolací soud řešil věc po hmotněprávní stránce v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, přičemž otázka tzv. restituční tečky ve vztahu k postupníkům příslušných pozemků již byla v judikatuře těchto soudů vyřešena, a nepředstavuje tak otázku zásadně právně významnou, ke které by bylo třeba zaujmout postoj.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že již v řízení před soudem prvého stupně poukázal na vývoj judikatury Nejvyššího soudu s tím, že jako osoba provozující zemědělskou prvovýrobu splňuje podmínky pro vyjmutí z kategorie postupníků, na které dopadá tzv. restituční tečka. K těmto svým tvrzením dle svých slov předložil i dostatečné důkazy, že "skutečně podnikám od roku 1998 již 15 let v zemědělské prvovýrobě jako jediný společník a jednatel společnosti Naděje Kříže s.r.o. s tím, že ve vztahu k této společnosti jsem i odpovědnou osobou a jediným stálým fyzicky pracujícím pracovníkem". Nalézací soud sice důkazy k těmto tvrzením provedl, ale nikterak je nepromítl do svého výsledného rozhodnutí. Stěžovatel rovněž rozporuje závěr obvodního soudu, že jeho nárok zanikl a že své restituční nároky nabyl až po účinnosti a poté, co Ústavní soud rozhodl nálezem

sp. zn.

, a nemohl tedy být v legitimním očekávání uspokojení svého nároku. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se toliko spokojil se závěry obvodního soudu. Výhrady směřuje stěžovatel i proti postupu dovolacího soudu, který dle něj "zcela pominul svá jiná rozhodnutí, na která jsem poukazoval právě ve svém dovolání, a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. ".

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu, je třeba podotknout, že u rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil, neboť na judikatuře Ústavního soudu i své demonstroval, proč se nemůže jednat o otázku zásadně právně významnou, která by si žádala jeho ingerenci (srov. str. 3 - 4 napadeného usnesení dovolacího soudu). Vytýká-li pak stěžovatel Nejvyššímu soudu, že nezohlednil některá svá rozhodnutí, dlužno poznamenat, že Nejvyšší soud, byť stěžovatelem předestřené konkrétní rozhodnutí neuvedl, zohlednil i tu svoji judikaturu (konkrétně rozsudek sp. zn. ze dne 30. 11. 2007), jejíž závěry by sice pro stěžovatele mohly být příznivé, avšak nemohou být aplikovány pro významné rozdíly ve skutkových okolnostech, na nichž byly vybudovány.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stran údajného nepromítnutí stěžovatelem předložených důkazů majících prokázat jeho status jako osoby provozující zemědělskou prvovýrobu. Obvodní soud totiž v tomto směru poté, co mu byla věc vrácena Městským soudem v Praze právě z důvodu, že se touto otázkou nedostatečně zabýval, provedl za tímto účelem rozsáhlé dokazování, které vyhodnotil, a sice na str. 9 svého rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel nikdy nebyl jako fyzická osoba podnikatelem v zemědělství a že jím vedená obchodní společnost byla založena nikoli pouze pro předmět podnikání zemědělství, ale i pro podnikání v celé řadě dalších oblastí. K výhradě stěžovatele, že odvolací soud se jen spokojil s hodnocením soudu prvé stolice, je nutné říci, že odvolací soud dostatečně podrobně vysvětlil, proč se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry obvodního soudu (str. 8 - 10 napadeného rozsudku městského soudu). V této souvislosti též uvedl, proč některá rozhodnutí dovolacího soudu nejsou na projednávanou věc aplikovatelná. Ústavnímu požadavku na řádné odůvodnění tak soud druhé stolice dostál.

Ústavní soud nemůže přesvědčivě dospět k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí i z toho důvodu, že obecné soudy neopomněly zdůraznit, že uplynutím zákonem stanovených lhůt dochází pouze k zániku práva na poskytnutí náhradního pozemku jako jednoho ze způsobu náhradního uspokojení restitučního nároku, aniž by byl dotčen způsob uspokojení nároku formou náhrady v penězích ve smyslu (srov. str. 3 napadeného usnesení dovolacího soudu). Obecné soudy tudíž posuzovaly celou věc v širších souvislostech nejen konkrétního případu stěžovatele, ale i smyslu restitučního zákonodárství, zohlednily přitom i otázku legitimního očekávání. Stěžovatelem tvrzený ústavněprávní zásah do jeho základních práv tak Ústavní soud neshledal.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu