Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3986/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., t. č. Věznice P. O. BOX 2, Ostrava-Heřmanice, zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Štefánikova 1516, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 č. j. -42, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 10. 2011 č. j. -1088 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2010 č. j. -952, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozhodné závěry rozhodujících soudů jsou stěžovateli známy, pročež je netřeba rekapitulovat.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestní stíhání trvalo přibližně osm a půl roku, čímž se zákonné právo a povinnost státu na stíhání a potrestání "eventuálního pachatele" dostalo do zásadního rozporu s jeho právem na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, garantovaného v čl. 6 Úmluvy, přičemž svým chováním k prodloužení řízení nepřispěl ani nezpůsobil jeho průtahy. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že délka trestního řízení byla sice "delší než standardní", ale že uložený trest odpovídá i této skutečnosti, jestliže v rámci zákonné sazby dvou až osmi let mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, současně však za sbíhající se trestnou činnost; je naopak přesvědčen, že při stanovení výše trestu délka trestního stíhání adekvátně zohledněna nebyla.

Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve stížností napadených rozhodnutích zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, shledán nebyl.

Ústavní soud předesílá, že o ústavní stížnosti jiného stěžovatele proti týmž rozhodnutím, již rozhodoval v řízení vedeném pod

sp. zn.

, a usnesením ze dne 17. 10. 2012 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou; tamní stěžovatel - obdobně jako v případě nyní projednávaném - argumentoval porušením práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky řízení.

I v dané věci je pak namístě konstatovat, že Nejvyššímu soudu v jeho úsudku, že výše stěžovateli uloženého trestu zohledňuje i "delší než standardní" délku trestního stíhání, nelze z ústavněprávních hledisek ničeho vytknout. Je adekvátně odůvodněn, má racionální základnu a lze jej efektivně zastávat; naopak o exces, vybočení z ustálených výkladových zásad, opomenutí relevantních kritérií apod., což jediné by mohlo mít význam v rámci ústavněprávního přezkumu, evidentně nejde. V podrobnostech na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze odkázat.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu