Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4790/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Skálové, advokátky, zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 10, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -256 ze dne 11. září 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka s odkazem na porušení práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených a d (dále jen "") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jihlavě v řízení o žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 651.000,- Kč s příslušenstvím usnesením č. j. -244 ze dne 12. dubna 2012 přiznal znaleckémuu -u teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, v.v.i. (dále jen "znalecký ústav") znalečné ve výši 129.186,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením č. j. -256 ze dne 11. září 2012 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že znaleckémuu se přiznává znalečné ve výši 86.124,- Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud při odůvodnění usnesení o výši znalečného sice konstatoval, že vyúčtování znalečného je nepřezkoumatelné, ale znalečné přiznané okresním soudem pouze snížil, aniž by byly odstraněny vady předchozího řízení, spočívající ve zcela nedostatečných podkladech pro určení výše znalečného, přičemž zcela opustil hodnocení věci podle výhrad, které vůči přiznání znalečného uvedl ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí.

Znalecký ústav podle stěžovatelky nebyl schopen předložit vyúčtování prací s uvedením stupně použitých odborných znalostí, náročnosti jednotlivých úkonů a jejich časové dotaci.

Do výpočtu znalečného byly podle stěžovatelky zřejmě zahrnuty i práce, které nebyly obsahem zadání znaleckého posudku, např. hodnocení znaleckých posudků předložených stěžovatelkou.

Stěžovatelka zpochybňuje též navýšení znalečného. Znalecký ústav si podle stěžovatelky ve věci posouzení vlivu trhacích prací na stabilitu blízké stavby účtoval jen při obecném konstatování mimořádné náročnosti znaleckých úkonů navýšení znalečného na nejvyšší hranici, jakou připouští , aniž by uvedl jakékoliv důvody, pro které by tak veškeré jím provedené úkony při zpracování znaleckého posudku by měly být právě takto hodnoceny.

Ze znaleckého posudku a jeho vyúčtování vyplývá podle stěžovatelky podstatný nepoměr mezi výší odměny (10.800,- Kč) připadající na přizvaného odborníka p. Soukupa (v oboru vyhodnocení úrovně kmitání pro poškození konstrukcí a staveb), bez kterého nebylo podle tvrzení znaleckéhou možné znalecký posudek vyhotovit, a výší zbylé výše odměny nárokované znaleckým ústavem (cca 118.000,- Kč.), tedy přibližně 10:1 ve prospěch znaleckéhou. Tento nárok se jeví stěžovatelce jako nevěrohodný a také tento nepoměr mezi odhadem výše znalečného a uplatňovaným nárokem není podle stěžovatelky ve vyúčtování nijak specifikován či vysvětlen.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález

sp. zn.

). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě pátéy, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.

K otázce náhrady nákladů řízení, pod kterou rozhodnutí o odměně znalce spadá, se pak Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

nebo

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z y. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

V projednávané věci Ústavní soud žádný důvod pro svůj kasační zásah nezjistil. Vady, pro které odvolací soud svým předchozím rozhodnutím původní rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání znalečného zrušil, byly soudem prvního stupně, s výjimkou rozhodnutí o navýšení znalečného za zvláštní odbornou specializaci a mimořádnou odbornost případu podle ust. a , napraveny a tato náprava se odrazila v odůvodnění jeho rozhodnutí. Nápravu stran navýšení znalečného za zvláštní odbornou specializaci a mimořádnou odbornost případu pak zjednal soud odvolací tím, že toto navýšení v převážném rozsahu (cca dvou třetin) odstranil a přiznané znalečné snížil.

Ačkoli odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zřejmě nekoresponduje představám stěžovatelky, jsou podle náhledu Ústavního soudu dostatečným způsobem odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, jakým způsobem byla odměna znaleckéhou vyčíslena.

Ústavní soud tak uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k odstranění vady jejího podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu