Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3718/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Podhorského, advokáta, zastoupeného JUDr. Janem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, směřující proti výrokům II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -293 ze dne 11. července 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv zaručených , a y (dále jen " ") a a y základních práva svobod (dále jen " ") domáhal zrušení v záhlaví citovaných nákladových výroků rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Benešově rozsudkem č. j. -246 ze dne 29. července 2011 uložil žalovanému Jaromíru Hýbnerovi (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovateli částku 38.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení ode dne 19. října 2002 do zaplacení (výrok I.), co do 1,5% úroku z prodlení z částky 38.000,- Kč ode dne 19. října 2002 žalobu zamítl (výrok II.), co do zaplacení částky 89.430,70 Kč s 6,5% úrokem z prodlení ode dne 19. října 2020 do zaplacení žalobu též zamítl (výrok III.), žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal ani státu (výrok V.). K odvolání stěžovatele proti výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. -293 ze dne 11. července 2012 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žaloba se ohledně zaplacení částky 19.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení ode dne 19. října 2002 do zaplacení zamítá a ve zbytku výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), rozhodl, že žalovaný má vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.045,- Kč, které je stěžovatel povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Benešově (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a uložil stěžovateli zaplatit státu na účet soudu prvního stupně na náhradě nákladů řízení 850,- Kč (výrok IV.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Praze v záhlaví uvedenými výroky rozhodl v rozporu se skutkovým i právním stavem i s elementární spravedlností, že nezkoumal veškeré aspekty dané věci a postup soudu při osvobozování žalovaného od placení soudních poplatků, ani postup státu, kterým byl žalobce poškozen na svých právech. Svým postupem tak podle stěžovatele zvýhodnil jak žalovaného, tak stát, který danou situaci tím, že svým postupem poškodil žalobce, umožnil, na úkor stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti napadené nákladové výroky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález

sp. zn.

). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté y, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

nebo

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z y. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Podle náhledu Ústavního soudu Krajský soud v Praze napadenými nákladovými výroky rozhodl v souladu s u i u. Dostatečně se zabýval relevantními skutečnostmi, své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil a jeho závěry rozhodně nelze označit za projev libovůle, ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu