Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2547/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. -177, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2011 č. j. -156 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 12. 2010 č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení a a 3d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Okresní soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 5 000 000 Kč z titulu peněžního zadostiučinění za nemateriální újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (dále jen ""), způsobenou nesprávným úředním postupem soudkyně Okresního soudu Plzeň - město Mgr. Vlasty Chaloupkové v řízení o zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům (vedeném pod sp. zn. ) tím, že "ve spolupráci s dalšími pracovníky justice, policie a znalci v oboru psychiatrie, cílevědomě devět let hanobila jeho jméno, ponižovala jeho lidskou důstojnost a znemožňovala mu podnikatelské aktivity, čímž zmařila jeho život a nakonec řízení usnesením ze dne 28. 4. 2004 zastavila".

Krajský soud v Plzni svým rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu v Plzni jako věcně správné potvrdil a Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl coby nedůvodné.

V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že "nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy neuplatňoval z důvodů průtahů v řízení, nýbrž v důsledku samotného zahájení a vedení řízení". Namítá, že "je lhostejné, jaké byly důvody pro zahájení řízení, a je dokonce lhostejné i to, že existuje zákonná povinnost k zahájení řízení"; za podstatný považuje pouze vznik "škody či jiné újmy", který ve své věci považuje za nepochybný, jestliže proti němu "bylo pět let vedeno řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům a následně se ukázalo, že zde nebyly dány důvody ani pro omezení způsobilosti k právním úkonům". Stěžovatel se dovolává judikatury, která je podle jeho názoru již "konstantní" v závěru, že "zahájení a další vedení trestního řízení je nesprávným úředním postupem, pokud trestní stíhání skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby (samozřejmě z důvodů neprokázání viny atd.)". Upozorňuje, že samotné "zahájení a vedení řízení" poškodilo jeho osobní čest a dobrou pověst (dlouholetí přátelé Ing. Josef Zika a Václav Kufner byli v řízení konfrontováni s dotazy soudu, které u nich mohly vyvolat dojem, že jsou u něj přítomny "rysy schizofrenického či agresivního chování"), přičemž výsledek řízení, tj. jeho zastavení z důvodu nedostatku podmínek k omezení způsobilosti k právním úkonům, měl být soudu zřejmý již od počátku, zejména z vyjádření ošetřující lékařky MUDr. Jany Havlové.

Ústavní soud je podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných ustanovení , upravujících odpovědnost státu za nemajetkovou újmu - způsobenou "zahájením a vedením" řízení o zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům - nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména stěžovatelem dovolávanými článkyy a Úmluvy.

Ústavní soud je názoru, že nikoli, resp. že požadavkům ústavnosti napadené rozsudky dostály.

Patří se poukázat na usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 2. 2012 (resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000), v němž Ústavní soud, vycházeje z toho, že stěžovatel zbaven způsobilosti k právním úkonům nebyl, konstatoval, že "vylučuje-li () z pojmu nesprávného úředního postupu takové úkony, které přímo směřují k vydání rozhodnutí a které se projeví v jeho obsahu, nečiní tak za účelem vyloučení odpovědnosti státu za škodu způsobenou takovými pochybeními, ale jedině proto, aby zabránil směšování předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím na straně jedné a nesprávným úředním postupem na straně druhé, a tím konec konců i oslabování právní jistoty. Je tak jasně, srozumitelně a přehledně rozlišeno, že za škodu způsobenou popsanými úkony (zahájení a vedení řízení o zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům) může být dána odpovědnost v režimu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, zatímco režim odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dopadá na úkony učiněné mimo rozhodovací činnost, nebo sice v jejím rámci, avšak pouze za podmínky, že se v obsahu rozhodnutí neprojeví".

I v případě, že by z hlediska zásahu do osobnostních práv "zahájení a vedení" řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům zvažováno obdobně s řízením a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, resp. s tím mohlo být srovnatelné (znalkyně MUDr. Marie Dvořáková navrhla soudu vyšetření psychického stavu stěžovatele v rámci hospitalizace, k ní však nedošlo), zůstává ve sledovaných souvislostech určující, že již stěžovatelovo východisko identifikující s nesprávným úředním postupem každé "trestní stíhání", které "skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby (samozřejmě z důvodů neprokázání viny atd.)", je nesprávné; v podrobnostech se patří odkázat na odůvodnění nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2011, 314/2011 Sb., z něhož vyplývají možnosti ústavněprávně konformního výkladu ustanovení a b) , ve stěžovatelem dovolávané trestněprávní oblasti.

Obecné soudy vycházely ze zjištění, že v době zahájení řízení (postupem poukazujícím na a 2 ), s nímž stěžovatel ztotožňuje způsobenou újmu, byly k dispozici znalecké posudky (vycházející z reálně dosažitelných informací o jeho zdravotním stavu), z nichž vyplýval závěr, že stěžovatel trpí duševní poruchou, která byla označována jako "trvalá s bludy (F 228)". Skutečnost, že předpoklady vedoucí k zahájení řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům (tj. postupu předvídaného ) byly posléze vyhodnoceny jinak, sama o sobě neznamená, že došlo k zásahu do stěžovatelových práv.

Ani výslech osob ze stěžovatelova sociálního okolí nelze považovat za exces ze zákonné licence dané , bylo-li jeho účelem osvětlení duševního stavu stěžovatele, a nikoli jeho dehonestace.

Tímto úsudkem není způsobilý otřást ani stěžovatelův argument, že ošetřující lékařka MUDr. J. Havlová nedisponovala informacemi, které by zahájení sporného řízení podporovaly.

Ústavní stížností napadené rozsudky nekolidují ani se stěžovatelem vzpomínaným nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 14. 4. 2010.

Ústavnímu soudu je znám rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne ze dne 3. 2. 2012 ve věci X a Y proti Chorvatsku, stížnost č. 5193/09, a neshledává, že tam vyjádřené podmínky pro zásah do osobnostních práv (soukromého a rodinného života) zahájením a vedením řízení o způsobilosti k právním úkonům byly v dané věci naplněny.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu