Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4512/2011

28

Cdo 4512/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. F., bytem v P., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení 5.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2011, č. j. - 156, takto: I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. -39, zamítl žalobu žalobce, jíž se domáhal po žalované zaplacení částky 5.000.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhá přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení a ,3 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Ta mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudkyně Okresního soudu Plzeň-město Mgr. V. Ch. v řízení vůči němu vedeném pod sp. zn. tím, že ve spolupráci s dalšími pracovníky justice, policie a znalci v oboru psychiatrie, cílevědomě devět let hanobila jeho jméno, ponižovala jeho lidskou důstojnost a znemožňovala mu podnikatelské aktivity, čímž zmařila jeho život a nakonec řízení usnesením ze dne 28. 4. 2004 zastavila.

Pokud jde o náhradu škody z titulu průtahů v řízení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto průtahy zavinil svým postojem výlučně žalobce, takže mu nebylo možné přiznat odškodnění z důvodu doby trvání řízení.

Ohledně náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, konstatoval, že rozhodnutí bylo sice odklizeno konečným usnesením o zastavení řízení, avšak materiální podmínka vydání původního rozhodnutí zde byla doložena výsledky řízení (znaleckými posudky). Dále uvedl, že v dané věci žalobce neprokázal, že mu vznikla konkrétní škoda a ani příčinnou souvislost.

Soud prvního stupně se jinak vypořádal i s podmínkou předběžného projednání nároku žalobce, když sice konstatoval, že žalobce svůj nárok neuplatil postupem podle § 15 odst. 1 zákona, nicméně s ohledem na stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 11. 10. 2010 bylo zřejmé, že žalovaná strana považovala žalobců nárok za neodůvodnění a jeho nároku dobrovolně vyhovět nehodlal. Okresní soud dodal, že tím byla splněna podmínka citovaného ustanovení, nehledě k tomu, že v samotné žalobě podané dne 23. 4. 2010 už uplatnění nároku podle § 14 a 15 zákona obsahovala a takto byla žalovanému doručena dne 6. 10. 2010.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 8. 2011, č. j. -156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav i skutkové závěry, které soud prvního stupně učinil z obsahu u něj vedeného spisu sp. zn. odpovídají obsahu spisu.

Považoval rovněž za správný závěr soudu prvního stupně, že odpovědnost žalované vůči žalobci nelze dovodit z hlediska ustanovení , 2 V řízení učiněné úkony byly prováděny v souladu s příslušnými ustanoveními a celková doba projednávání (když nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě - citovaného zákona) byla z větší části ovlivněna jednáním žalobce, který dlouhodobě mařil vyšetření své osoby ve věci ustanoveným znalcem.

Odvolací soud zaujal názor, že za nezákonné rozhodnutí ve smyslu není možné považovat usnesení ze dne 28. 4. 2004, č. j. -317, jímž soud řízení o omezení či zbavení způsobilosti žalobce k právním úkonům zastavil, neboť základní podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je existence pravomocného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Za takové by bylo nutno v dané věci považovat usnesení ze dne 1. 9. 1999, jímž soud zahájil řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům z podnětu okresního státního zastupitelství podle , proti kterému neměl žalobce právo odvolání a na které lze hledět jako na zrušené, a to v důsledku zastavení řízení soudem z důvodů, že u žalobce zjištěna duševní porucha mu neumožňovala omezit nebo zbavit způsobilosti k právním úkonům. Dospěl nicméně k závěru, že u žalobce duševní porucha zjištěna byla (kverulanční paranoia) a podle znalce i omezovala žalobce v jednání v pracovně právních vztazích a se stáními orgány. Nelze tedy jen proto považovat rozhodnutí za nezákonné jen proto, že omezení žalobce v podávání návrhů a stížností u soudů či jiných státních institucí, by bylo v rozporu s článkem 36 odst. 1 d.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení , neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle Podle dovolatele došlo k nesprávnému posouzení povahynezákonného rozhodnutí ve smyslu a rovněž knesprávnému úřednímu postupu podle Dovolatel za nezákonné považoval už usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 9. 1999, č. j. , jímž bylo zahájeno řízení o zbavení způsobilosti žalobce k právnímu úkonu. Namítal,že neměl možnost proti tomuto rozhodnutí podat odvolání a pokud bylo následně řízení zastaveno usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 4. 2004, č. j. , pak došlo podle ke zrušení nezákonného rozhodnutí.

Dovozoval, že za nesprávný úřední postup je nutno považovat samotné vedení řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, zejména pak snahu soudu podrobit žalobce klinickému vyšetření duševního stavu, tedy omezit žalobce na jeho osobní svobodě po dobu jeho hospitalizace na psychiatrickém oddělení. Poukazoval na skutečnost, že byl a je plně způsobilý k právním úkonům, přičemž z objektivního hlediska nemělo být vůbec zahájeno řízení o zbavení způsobilosti. Namítal, že rozhodující jsou objektivní výsledky řízení a nikoli subjektivní důvody, pro které byla příslušná rozhodnutí vydávána či pro které byl úřední postup volen. Dodal, že z objektivního hlediska je nutno za nezákonné považovat i usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 3. 2002, č. j. , jímž bylo nařízeno předvedení žalobce ke znaleckému zkoumání a k jeho hospitalizaci.

Podle dovolatele samotná existence nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu odůvodňuje v daném případě poskytnutí zadostiučinění - odškodnění. V této souvislosti dodal, že se nejedná o satisfakci za průtahy v řízení, ale o satisfakci za samotné zahájení a vedení řízení. Vytýkal soudům obou stupňů, že nezkoumaly výši satisfakčního nároku žalobce, tedy nároku za samotné zahájení a vedení řízení. Podle dovolatele v dané věci je nutné prokázat vznikkonkrétní škody a příčinnou souvislost s tím, že nelze souhlasit se závěry soudů obou stupňů o tom, že nebyla prokázána existence protiprávního jednání. Dovozoval, že existuje a byl prokázán nesprávný úřední postup a rozhodnutí. V tomto směru namítal, že nebyl řádně procesně poučen ve smyslu a 3 Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. ).

Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.

Položil-li dovolatel při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod ( ), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle

Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

O takový případ v posuzované věci nejde.

Ustanovení zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

Podle (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou ) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

K otázce, že si trvání řízení zavinil sám, uvádí dovolací soud, že v rozhodnutí sp. zn. zaujal názor, podle něhož „Není-li stanoveno ( ) jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně (srov. ). Není proto vyloučeno ani použití obč. zák., podle nějž „byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám“. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není proto dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, jelikož chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí. Způsobení škody poškozeným lze přitom spatřovat i v porušení obecné prevenční povinnosti podle obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. .“

Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (zde nesprávný úřední postup) a vzniklá škoda na straně poškozeného (dovolatele) jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být (rovněž) prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá v určení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. shodně např. opět R 49/2011).

Splnění těchto předpokladů musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (zde dovolateli).

K těmto závěrům odvolací soud přihlížel a srozumitelně a přehledně vysvětlil, proč žalobce žádnou škodu netvrdil a nedoložil.

K otázce, zda šlo o rozhodnutí nezákonné dovolací soud vyslovil, že rozhodnutí o zahájení nebylo zrušeno a rozhodnutí o zastavení jen deklarovalo, že po prověření podmínek, za nichž bylo možno žalobce zbavit či omezit ve způsobilosti k právním úkonům, bylo řízení zastaveno. Ovšem odvolací soud přiléhavě připomněl, že původně řízení bylo zahájeno proto, že materiálně zde důvod k zahájení řízení byl dán.

Pokud dovolatel tvrdil, že má nárok aspoň na satisfakci, sluší se k tomu zmínit závěry rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. s tím, že pro posouzení imateriální újmy, způsobené průtahy v řízení, je určující ustanovení Podle něj se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Je-li nemajetková újma způsobena nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí, je třeba přihlédnout rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení (písm. a/), složitosti řízení (písm. b/), jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (písm. c/), postupu orgánů veřejné moci během řízení (písm. d/) a významu předmětu řízení pro poškozeného (písm. e/).

V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ( věta třetí ). Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v až e) umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě, tedy zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Uvedený právní názor představuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a není důvod se od něj odchylovat ani v tomto případě.

Dovolací soud dále poukazuje na závěry rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. . Podle nich je k tomu, aby byly splněny podmínky odpovědnosti za nesprávný úřední postup, zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody. Její existence musí být tvrzena a v řízení prokázána, důkazní břemeno – jak shora uvedeno – zatěžuje v tomto směru žalobce.

V dosud naznačených souvislostech tak rozsudek odvolacího soudu vychází v podstatné části z konstantní a nesporné judikatury dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu, nejde proto o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( a odst. 3 ) a dovolání z takto uplatněných důvodů proti němu není přípustné.

Podstatnou otázkou, na níž v konečné fázi rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je závěr, podle něhož nelze považovat za nezákonný postup soudu prvního stupně ve věci Okresního soudu Plzeň-město, vydané v řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům. Toto řízení bylo zahájeno k podnětu Okresního státního zastupitelství Plzeň město ze dne 24. 8. 1999. Bylo proto přiměřené, když soud podle zahájil řízení o způsobilosti k právním úkonům žalobce. Tento postup byl o to důvodnější, když v době zahájení řízení měl soud k dispozici znalecké posudky v rozsudku zmíněné, z nichž vyplýval závěr, že žalobce trpí duševní poruchou, která byla označována jako trvalá s bludy (F 228).

Pokud v dalším průběhu řízení zjistil soud, že z podaného znaleckého posudku je zřejmé, že zdravotní stav žalobce není bez pochybností takový, že by měl vést k jeho omezení či dokonce zbavení způsobilosti a vyvodil z něj odpovídající právní závěr vyjádřený v usnesení o zastavení řízení, nelze takový postup a rozhodnutí o jeho zastavení považovat za nesprávný úřední postup, případě za nezákonné rozhodnutí.

V tomto rozsahu shledává dovolací soud dovolání přípustným, ježto jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, nikoliv však důvodným. Dovolací soud se ztotožňuje s právní kvalifikací zaujatou odvolacím soudem. Dodává k tomu, že řízení podle a násl. je řízením, v němž je na jedné straně založena povinnost soudu k zahájení řízení za podmínek uvedených v , odst. 2 Zákon však v dalších ustanoveních umožňuje dokonce zrušení rozsudku o způsobilosti k právním úkonům (zbavení, omezení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům), jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky. Jde tedy o zvláštní druh řízení, v němž povinnost soudu k zahájení řízení a následnému vydání (případně nevydání) rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, plyne z ustanovení zákona. Případné zastavení takového řízení (jako je tomu v dané věci) tak nemůže být považováno za případ nezákonného rozhodnutí, které bylo zrušeno a s nímž by mohly být spojovány účinky předvídané v ustanovení a 2 Pak ovšem schází základní podmínka úspěšnosti žaloby v této věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba považovat za správné. Dovolací soud proto za použití , věta před středníkem, dovolání zamítl.

Pro úplnost dodává dovolací soud, že nebylo možno přihlížet k námitkám dovolatele nesoucím se k absenci poučení podle , a to vzhledem k dikci , věta za středníkem,

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2012

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu