Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4470/12

Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti F. D., zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. ze dne 9. listopadu 2011, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 8. února 2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 22. srpna 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných , , a 2 d, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestním řízení proti němu vedeném.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, bylo posledním z označených rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako neopodstatněné dovolání stěžovatele proti druhému z označených rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele proti prvému z označených rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání dle ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona účinného do 31. prosince 2009, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku uvedeného rozsudku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 1 000 000,- Kč.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v odvolání a posléze v dovolání zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, dává najevo nesouhlas se zhodnocením provedeného dokazování, přitom poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozeného, z níž v podstatě ve svých závěrech o vině soudy vycházely a učinily tak přesto, že tuto výpověď poškozeného samy zčásti za věrohodnou nepovažovaly. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí

sp. zn.

,

), z níž cituje, tak tvrdí porušení shora označených základních práv. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález

sp. zn.

). Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě svých zjištění z provedeného dokazování, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, mimo jiné vysvětlením toho, proč nepovažuje za nelogické rozdílné hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, své odmítavé rozhodnutí podrobně zdůvodnil a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na námitky stěžovatele řádně reagoval, přitom mj. konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí soudů I. a II. stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a oprávněnými závěry soudů na straně druhé. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

), lze tak odkázat. Zásah do práv shora označených tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2013

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu