Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2711/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Vyštejnové, zastoupené Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou v Praze 1, Vodičkova 20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012 č. j. -160, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2011 č. j. -126 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2009 č. j. -82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 13. 7. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy svým postupem a těmito rozhodnutími porušily její základní lidská práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a vázanost soudce při rozhodování pouze zákony, upravené v a y a , 37 a 38d (dále jen ""), jakož i právo zakotvené y.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na ochranu osobnosti, v níž se stěžovatelka domáhala na Ing. Miloslavu Vyštejnovi zaslání omluvného dopisu a zaplacení částky 200 000 Kč (jako přiměřeného zadostiučinění). K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jenž je rovněž napaden touto ústavní stížností. Proti němu stěžovatelka brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle v tehdy platném znění (dále též jen "").

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že zásah do svých osobnostních práv spatřovala v tom, že žalovaný (její bývalý manžel) podal návrh, aby byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, a že o ní šířil nepravdivé a hanlivé informace, přičemž tvrdí, že podání daného návrhu bylo účelové, resp. šikanózní a že proto šlo o zásah do jejího práva na ochranu cti, lidské důstojnosti a dobré pověsti a jména i do práva na ochranu soukromí a proti zneužívání údajů o její osobě. Obecným soudům pak vytýká, že rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (konkrétně poukazuje na nález ze dne 6. 3. 2012

sp. zn.

a ze dne 15. 5. 2012

sp. zn.

), resp. že soud prvního stupně se měl nedostatečně zabývat poškozením jejího soukromého života jednáním a chováním žalovaného, přičemž upozorňuje, že žije v malé obci a dopady jednání žalovaného jsou značné, neboť obyvatelé obce na ni hledí s nedůvěrou. Postup žalobce byl prý účelový, neboť současně se zmíněným návrhem podal návrh na vydání předběžného opatření, jehož obsahem byl zákaz disponovat s nemovitostí, ve které ona bydlí a kterou chtěla prodat. Upozorňuje, že nepřikládaly váhu výpovědím "jejích" svědků o tom, jaké informace o ní žalovaný šířil, a o poměrech, jaké mezi nimi panovaly, a že se Vrchní soud v Praze plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, přičemž se však nedostatečně vypořádal s jejími námitkami a argumenty a také opomněl zhodnotit důkazy svědeckými výpověďmi, které byly v "prvostupňovém" řízení provedeny. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními , pokud se vyjadřoval k postupu odvolacího soudu ohledně zhodnocení výkladu okolností daného případu, ze kterých vycházel při posouzení otázky oprávněnosti zásahu do jejích práv, příp. míry takového zásahu, avšak současně její dovolání odmítl. Závěr o nepřípustnosti dovolání má také být v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2010

sp. zn.

a tímto způsobem mělo dojít k zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Kromě toho tvrzení Nejvyššího soudu, že napadené rozhodnutí je v souladu s jeho judikaturou, má být irelevantní a nedostatečné, nepostupoval-li odvolací soud s judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (, 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům řadu pochybení, jejím jádrem je však vyjádření nesouhlasu s tím, jak věc po právní stránce posoudily, konkrétně pak v otázce, zda předmětný zásah žalovaného lze kvalifikovat jako neoprávněný (a tedy zda je naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti ve smyslu ). V této souvislosti stěžovatelka opakuje, že podání návrhu žalovaným na zbavení způsobilosti k právním úkonům bylo účelové, resp. šikanózní. Touto otázkou se však soudy všech stupňů zabývaly, se stěžovatelčiným názorem se neztotožnily a své stanovisko ústavně konformním způsobem zdůvodnily. Stěžovatelka tak po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby přezkoumal věcnou správnost jejich právního názoru; to však tomuto soudu dle konstantní judikatury nepřísluší, a ústavní stížnosti samotné proto nelze přiznat ústavněprávní rozměr. V této souvislosti nutno odmítnout stěžovatelčiny odkazy na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

, neboť tyto nejsou - s ohledem na jiné skutkové okolnosti - přiléhavé.

Napadá-li stěžovatelka postup Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání pro nepřípustnost, ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Stěžovatelka v dovolání (formálně i obsahově) uplatnila dovolací důvod ve smyslu , načež se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení a násl. ze strany odvolacího soudu a dospěl k závěru, že věc byla po právní stránce posouzena správně, v souladu s jeho judikaturou, přičemž učinil relevantní odkaz na jedno ze svých rozhodnutí. Dle názoru Ústavního soudu tak dovolací soud dostatečně zdůvodnil, proč nejde o otázku ve smyslu , a tedy proč dovolání není v tomto směru přípustné na základě Stěžovatelka také formálně uplatnila dovolací důvod ve smyslu , obsahově však šlo o dovolací důvod ve smyslu , neboť stěžovatelčiny námitky zjevně mířily do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takovýto důvod přípustnost dovolání v daném případě založit nemohl. Z tohoto důvodu nelze pokládat za případný ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu