Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3316/12

Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů Aleny Šťastné a Zdeňka Veselého, obou zastoupených JUDr. Zuzanou Feldmanovou, advokátkou se sídlem Bořivojova 108, Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -493 ze dne 17. 5. 2012, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -432 ze dne 30. 11. 2010 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. -362 ze dne 16. 11. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. , který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. -362 ze dne 16. 11. 2009 zrušil podílové spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 10786 o výměře 647 m2, zapsanému na LV č. 2363 pro obec a katastrální území Plzeň u Katastrálního úřadu Plzeň-město, tak, že předmětný pozemek přikázal do společného jmění manželů Vladimíra Stejskala a Elišky Stejskalové (dále jen "vedlejší účastníci") a uložil jim povinnost uhradit každému ze stěžovatelů za spoluvlastnický podíl částku 206.250,- Kč. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. -432 ze dne 30. 11. 2010 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil, když změnil toliko lhůtu splatnosti a jeden z výroků o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -493 ze dne 17. 5. 2012 odmítnuto pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle a c) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, nemělo charakter spravedlivého procesu a že i rozhodnutí obecných soudů jako taková jsou ve výsledku nespravedlivá. Dle stěžovatelů obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť se při určování ceny pozemku jednak nevypořádaly s dvěma navzájem výrazně odlišnými znaleckými posudky a především zcela pominuly důkaz předložený stěžovateli, jímž byly nabídky realitních kanceláří, reprezentující názor profesionálů z oboru. Stěžovatelé měli za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů postrádala dostatečné odůvodnění; nebylo z nich patrné, z jakých důkazů soudy vycházely a ke kterým důkazům naopak nepřihlédly a jaké pro to měly důvody. Ze strany obecných soudů se tedy nejednalo o volné hodnocení důkazů, nýbrž o projev libovůle. Argumentace stěžovatelů byla po celou dobu řízení konzistentní, přesto nebyla obecnými soudy brána v potaz, resp. obecné soudy se s tvrzeními a s důkazy, které stěžovatelé předkládali, přijatelným způsobem nevypořádaly. Rozhodnutí okresního a krajského soudu byla pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelná, krajský soud pak zatížil řízení i další vadou, když nezopakoval důkazy, na jejichž základě posléze rozhodl. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytkli, že jejich dovolání posuzoval toliko formalisticky a k formulovaným právním otázkám se v podstatě nevyjádřil. Dle názoru stěžovatelů bylo jejich dovolání přípustné nejen dle , nýbrž i ex lege dle téhož předpisu. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že v důsledku výše uvedených pochybení došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a k porušení zásady rovnosti účastníků a zásady nestrannosti soudu, jak tyto plynou z y, d, a rovněž i z judikatury Ústavního soudu. Stejně tak došlo i k protiprávnímu dotčení vlastnického práva stěžovatelů. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. -493 ze dne 17. 5. 2012, rozsudek krajského soudu č. j. -432 ze dne 30. 11. 2010 a rozsudek okresního soudu č. j. -362 ze dne 16. 11. 2009 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Námitce stěžovatelů, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Obecné soudy se návrhem na zrušení spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti řádně zabývaly, z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo dobře patrné, z jakých důkazů vycházely, jak tyto hodnotily a jaká skutková zjištění na jejich základě učinily, stejně jako dle jakých právních předpisů a na základě jakých úvah dospěly ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví. Jádro stížnostní argumentace tedy zjevně mělo svůj základ nikoliv v absenci odůvodnění či v nesrozumitelnosti napadených rozhodnutí, nýbrž v odlišném názoru stěžovatelů na hodnocení důkazů, a to zejména pokud šlo o cenu předmětné nemovitosti.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Jak již bylo uvedeno výše, napadená rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna a obecné soudy se v nich dostatečným způsobem vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatelů včetně toho, proč nepovažovaly za relevantní nabídky realitních kanceláří, které stěžovatelé v průběhu řízení předložili. Okresní soud se v otázce ceny nemovitosti ztotožnil se znaleckým posudkem znalkyně Marcely Matulové, která při výslechu reagovala i na otázky stěžovatelů, týkající se nabídek realitních kanceláří (str. 4 rozsudku okresního soudu). Krajský soud pak v tomto směru doplnil odůvodnění vlastními úvahami, kdy v návaznosti na provedené dokazování dovodil, že nabídka realitní kanceláře v tomto případě nepředstavuje cenu obvyklou (str. 6 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud neměl těmto závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska co vytknout, proto mu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat; extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry zjištěn nebyl. Skutečnost, že stěžovatelé měli o ceně předmětné nemovitosti odlišnou představu, sama o sobě porušení jejich ústavně zaručených práv nezakládá.

Stěžovatelům nebylo možno přisvědčit ani v otázce tvrzených procesních vad, neboť Ústavní soud v postupu obecných soudů žádný rozpor s principy spravedlivého procesu nezjistil. Co se týče dovolání, Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zcela přiléhavě vypořádal, jak s jeho možnou přípustností dle , tak i dle a na jeho rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat.

Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s hodnocením důkazů obecnými soudy, stavěli stěžovatelé Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu