Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 964/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KÜHN-G s. r. o., se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 225, zastoupené Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. -500, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jím měla být dotčena její práva dle č. 11 odst. 1, 2 a d (dále jen "").

V dané věci rozhodovaly obecné soudy již od roku 1995, a to opakovaně, včetně soudu dovolacího. V procesním stadiu zcela posledním rozhodl Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 24. 8. 2010 č. j. -423, jímž stěžovatelce (v řízení žalované) uložil odstranit na své náklady část dvougaráže zasahující na pozemek žalobkyně V. P., a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3.2011 č. j. -447, toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 12 410 Kč. Nejvyšší soud (k dovolání stěžovatelky) však rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudkem ze dne 23. 8. 2011 č. j. -469) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podáním ze dne 3. 11. 2011 vzala žalobkyně svoji žalobu zpět, neboť stěžovatelka "v průběhu července 2011" část dvougaráže zasahující na její pozemek odstranila.

Následně ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I) a o nákladech řízení rozhodl tak, že se žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II) a že žalobkyně a stěžovatelka jsou povinny zaplatit České republice náklady vynaložené na znalečné (výrok III a IV). Ve vztahu k nákladovým výrokům v odůvodnění uvedl, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování stěžovatelky, neboť žalobkyně se v dané věci domohla uplatněného nároku po podání žaloby, přičemž není významné, že stěžovatelka ji uspokojila, "ačkoliv k tomu neměla právní povinnost". Současně však dospěl k závěru, že okolnosti posuzované věci a postoje účastníků v průběhu řízení svědčí pro užití , a tím nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, jež by jinak měla na náhradu nárok, před soudy všech stupňů. Tyto okolnosti se pak staly určující i pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jež vznikly na straně státu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud se dopustil závažného pochybení, když "zcela nesprávně" aplikoval ustanovení a . Tvrdí, že to byla právě žalobkyně, která zavinila, že řízení muselo být zastaveno, neboť stěžovatelka část stavby neodstranila dobrovolně, nýbrž v situaci, kdy byla "reálně vystavena riziku výkonu rozhodnutí o odstranění stavby. Odvolací soud tak měl rozhodnout, že "plná" náhrada nákladů řízení se přiznává právě stěžovatelce. Ústavněprávního rozměru nabývá zejména však chybná aplikace , neboť se soud uchýlil k jeho užití, aniž by umožnil účastníkům řízení vyjádřit se k jeho eventuálnímu uplatnění (viz kupř. nález Ústavního soudu

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

) a svůj postup nedostatečně odůvodnil. Podle stěžovatelky v napadeném rozhodnutí rovněž "úplně chybí" výrok "o nákladech řízení pro žalovanou", neboť se soud (ve výroku II) "zabývá toliko náklady řízení žalobkyně" a ani z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, jakou úvahou byl veden, když jí náhradu nákladů nepřiznal.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Praze odkázal na závěry, vyjádřené v napadeném rozhodnutí, poukázal na rozhodné ustanovení , větu druhou, , odůvodnil, že přijatým nákladových výrokem bylo vyjádřeno řešení nákladové otázky ve vztahu k oběma procesním stranám, a dovodil, že aplikací dojít k zásahu do stěžovatelčiných základních (ani jiných) práv nemohlo.

V replice k tomuto vyjádření stěžovatelka na svých námitkách v ústavní stížnosti setrvala, a pozornost věnovala i úvaze krajského soudu ohledně institutu odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku ve smyslu

Ústavní soud je podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud se k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z odtud vyplývajících podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti však nesvědčí.

Závěr odvolacího soudu, že při účinném zpětvzetí žaloby (a zastavení řízení) za situace, kdy uplatněný nárok byl žalovanou (stěžovatelkou) uspokojen, je namístě pro nákladové vypořádání aplikovat ustanovení , větu druhou, je evidentně - z pohledu konsolidovaných výkladových (procesualistických) standardů - správný, a argumentace odvolacího soudu, vyjádřená jak v odůvodnění napadeného usnesení, tak v jeho vyjádření k ústavní stížnosti je bezezbytku přiléhavá. Polemika, již stěžovatelka vede, v této (podústavní) rovině mít úspěch proto nemůže; jestliže v ní pokračuje i v ústavní stížnosti, aniž dává najevo, že (resp. proč) by spor o výklad a aplikaci rozhodného procesního ustanovení měl ústavněprávního rozměru nabýt, pak zde není ani další (možný) důvod, aby do jejího sporu vstoupil právě Ústavní soud. Proti závěru odvolacího soudu stěžovatelka totiž klade toliko konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, jíž oponuje, měla být "protiústavní".

Ústavní soud se proto omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecného soudu k této otázce nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Ústavní rozměr stěžovatelka - oproti tomu - přisuzuje "chybné aplikaci " tvrzením, že soud v řízení toto ustanovení užil, aniž by umožnil jeho účastníkům vyjádřit se k jeho "eventuálnímu" uplatnění. Zcela zjevně však přehlíží, že odvolací soud toto moderační právo uplatnil právě (a pouze) v její prospěch, neboť to byla ona, kdo by jinak ve smyslu rozhodného ustanovení , věty druhé, , byl k náhradě nákladů povinným. Je tedy zřejmé, že vytýkaný postup odvolacího soudu - již logicky - nemohl zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces založit.

Namítá-li stěžovatelka, že výroková část napadeného rozhodnutí neobsahovala (i) "samostatný" výrok o "jejích" nákladech řízení, postačí odkázat na vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti, s nímž se lze bez výhrad ztotožnit. Nadto ani zde není pochopitelné, proč by se měla stěžovatelka cítit dotčena v ústavně chráněných právech.

Shrnutím řečeného je namístě uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Stojí za zdůraznění, že výrok I. usnesení odvolacího soudu, vycházející z ustanovení , 2 , nebyl ústavní stížností dotčen, pročež Ústavní soud nemá důvod se vyjádřit ani k případným jiným možným procesním postupům.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu