Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4598/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v Hustopečích u Brna, Bratislavská 25, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 3. 2012 č. j. -17, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2012 č. j. -25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení a y, d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Usnesením Okresního soudu v Břeclavi byl 1. zamítnut návrh stěžovatelky (v řízení žalobkyně) o přerušení řízení, 2. odmítnuta její žaloba o náhradu škody (výrok II) a 3. žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). K odmítavému výroku soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka ani přes výzvu soudu neodstranila nedostatky žaloby, spočívající v absenci vylíčení rozhodných skutečností a přesného, určitého a srozumitelného návrhu, což způsobovalo, že žaloba byla neprojednatelná. Krajský soud v Brně toto usnesení v odvoláním napadených výrocích II a III potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků odvolacího řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka shledává porušení svých základních práv v tom, že se jí ze strany soudu prvního stupně nedostalo náležitého poučení ve smyslu , za jakých podmínek může soud ustanovit účastníku řízení zástupce k ochraně jejích zájmů, přestože bylo z jejích podání patrno, že tak měl učinit, neboť "bez právního vzdělání se domnívala", že opravu a doplnění žaloby "provedla dle pokynů soudu".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

To je konkrétně významné i v dané věci, jestliže se stěžovatelčina námitka - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. ), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že jí soud prvního stupně neposkytl náležité poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení.

Předně se připomíná, že k této otázce - poučovací povinnosti soudu podle - se Ústavní soud konstantně vyjadřuje tak, že "není absolutní a nedostatek tohoto poučení nutně nezakládá porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení" (srov. nález

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 137, str. 195 a násl., usnesení

sp. zn.

či

sp. zn.

), což stěžovatelce nesvědčí.

Za druhé, stěžovatelka pomíjí, že tato poučovací povinnost není zákonem vztažena ke všem účastníkům řízení, nýbrž jen k těm, kdož splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (ve smyslu ).

To - za třetí - znamená, že k porušení této povinnosti může dojít až tehdy, pokud by "na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník takové předpoklady splňuje" a současně se jeví být namístě úsudek, že se "bez pomoci právního zástupce neobejde" (srov. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

); jinými slovy, uvedeného poučení by se mělo dostat takovému účastníku, z jehož podání, přednesů či jiných skutečností za řízení zaznamenaných lze usoudit, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a tudíž i pro ustanovení zástupce dány byly či dány být mohly (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , či sp. zn. ).

Že o takovou situaci v případě stěžovatelky na první pohled nešlo, je přitom evidentní; ostatně ani v ústavní stížnosti žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dříve i nyní usuzovat o naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, stěžovatelka netvrdí.

Ústavnímu soudu tudíž přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - natožpak v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde není, resp. že napadená rozhodnutí kvalifikovaným excesem či libovůlí netrpí, a to je v rovině ústavněprávního přezkumu dané věci rozhodující.

Ústavní stížnost stěžovatelky je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu