Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4240/12

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti Z. L., zastoupené Dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. ze dne 26. června 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných , , jakož i porušení d, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu I. stupně - Okresního soudu v Přerově sp. zn. ze dne 22. 11. 2011, byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen jako věcně správný rozsudek soudu I. stupně, jímž byla po provedení obsáhlého dokazování s podrobným zdůvodněním zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti žalovaným zaplatit jí společně a nerozdílně částku 489 759,- Kč s příslušenstvím, kterážto částka měla podle tvrzení stěžovatelky představovat náklady vynaložené na nemovitost žalovaných, stěžovatelkou dříve užívanou. Soudy obou stupňů posuzovaly nárok stěžovatelky podle ustanovení . Vycházejíce ze zjištění, že stěžovatelka (která nemovitost koupila v roce 1990) i její právní předchůdci si museli být vědomi zpochybnění dispozičního práva státu k předmětným nemovitostem s ohledem na dopisy žalovaných zaslaných stěžovatelce i jejím právním předchůdcům v roce 1990 a 1991, učinily závěr o tom, že stěžovatelka nebyla po dobu držby nemovitostí v dobré víře, tedy nemohla být jejím oprávněným držitelem, a proto jí nárok na náhradu vynaložených nákladů podle nemohl vzniknout.

Proti označenému rozsudku odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu skutkových okolností případu a vývoje dané věci včetně obsahu ve věci vydaných rozhodnutí, v podstatě obdobně jak činila v odvolání, namítá, že soudy při nezměněném skutkovém základu posuzovaly věc podle ustanovení a násl. a v podstatě pominuly ustanovení a násl. o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud svým rozsudek soudu I. stupně potvrzujícím rozhodnutím podle stěžovatelky neposkytl ochranu vlastnického práva jedné ze stran. Poukazuje na to, že odvolací soud tak rozhodl přesto, že v odvolacím řízení argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , vydaným podle ní ve srovnatelné věci. Je tak přesvědčena, že na straně soudu došlo k nesprávné aplikaci jednoduchého práva, což mělo za následek porušení jejích základních práv a toto porušení je také v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, když soud garantuje obohacení jednoho subjektu na úkor subjektu druhého, ač obohacený subjekt k takovému zvětšení majetku neměl právo. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadeného rozsudku.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.

Již soud I. stupně se dané věci náležitě věnoval a rovněž tak odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, jejž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k posouzení nároku žalobkyně, přitom se v podstatě shodl s právním hodnocením soudu I. stupně, jak shora uvedeno. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že tak, jak byl skutek tvrzen a prokázán, jde o naplnění hypotézy s tím, že při specialitě ve vztahu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a principu, že speciální má před obecným vždy přednost, nemůže právní názor stěžovatelky prezentovaný v odvolacím řízení obstát. V odůvodnění svého rozhodnutí dal také najevo přesvědčení o tom, že výklad a závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , jehož se stěžovatelka dovolávala, nelze na danou věc aplikovat, neboť v uvedeném řízení byla řešena odlišná skutková situace. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, tak své rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí možno odkázat.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva vlastnického či k porušení d. Z uvedených důvodů byla stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu