Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3877/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky FINVEST, spol. s r. o., se sídlem Hudečkova 1298/2, 140 00 Praha, zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem, AK se sídlem Štěpánská 49, 110 00 Praha, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2010 č. j. -30 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011 č. j. -58 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. -72, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její věci pro odepření práva na náhradu škody zaručeného článkem 36 odst. 3 d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 12. 2010 č. j. -30 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po České republice - České národní bance domáhala zaplacení ve výroku specifikované částky představující náhradu škody vzniklé tím, že Česká národní banka (dále jen "ČNB") po zavedení nucené správy na Realitbanku, a. s., neuspokojila vklad stěžovatelky v této bance, neboť P. M., který měl podíl na základním jmění stěžovatelky, byl současně statutárním orgánem této banky, tedy osobou se zvláštním vztahem k bance ve smyslu ustanovení , o bankách. Soud vysvětlil, že ČNB neporušila žádnou zákonnou povinnost, a nebyly tak dány podmínky pro odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, neboť ČNB neměla povinnost vyplatit vklady vkladatelů, na které se nevztahovalo zákonné pojištění vkladů (vklady právnických osob); pokud nad rámec své zákonné povinnosti vklady právnických osob vyplatila vyjma osob s blízkým vztahem k bance, nedopustila se diskriminace, neboť z náhrady vkladů nevyloučila konkrétně jen žalobce, ale obecně definovanou skupinu osob. Dodal, že nárok byl též promlčen. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 č. j. -58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil, že odlišnost přístupu k výplatě vkladů je důvodná, poněvadž M. se na rozdíl od běžných klientů mohl podílet na situaci v Realitbance, která znemožnila uspokojovat její závazky vůči klientům. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2012 č. j. -72 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Vyložil, že ohledně výplaty vkladů právnických osob jednala ČNB v soukromoprávní rovině, protože uzavřela s Realitbankou smlouvu o přistoupení k závazku dle ustanovení , přičemž této smlouvy se věřitel neúčastní a tedy mu z ní nevznikají žádná práva a povinnosti.

Oproti obecným soudům nepovažuje stěžovatelka jednání ČNB za soukromoprávní, jestliže ČNB jednala s cílem zabezpečit stabilizaci bankovního sektoru. ČNB je dle jejího názoru právnická osoba s postavením veřejnoprávního subjektu, přičemž jedná-li v mezích své zákonem stanovené působnosti a cílí-li své jednání na plnění zákonem uložených úkolů, nejedná se o výhradně soukromoprávní subjekt ani při vstupu do smluvních vztahů, zvláště pokud je ztráta hrazena ze státního rozpočtu. Ačkoli ČNB při plnění svých veřejnoprávních úkolů použila soukromoprávního prostředku, nevystupovala vůči dlužníkovi jako rovnocenný subjekt. Stěžovatelka dovozuje, že akceptace výkladu podaného obecnými soudy by vedla k vyloučení odpovědnosti orgánu veřejné moci za škodu způsobenou při plnění úkolů, k nimž byl zřízen, pokud jedná nad rámec svých veřejnoprávních povinností.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Takového pochybení se obecné soudy ve stěžovatelčině věci nedopustily; naopak se stěžovatelčinou věcí pečlivě zabývaly a podrobně a srozumitelně vysvětlily, proč nebyly dány podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Ústavní soud - maje obecnými soudy učiněné právní závěry za ústavně souladné - na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud k otázce diskriminace doplňuje, že rovnost pojímá jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Obsah principu rovnosti se tím posouvá do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první se spatřuje ve vyloučení libovůle a hledisko druhé spočívá ve skutečnosti, že nerovnost, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti, což se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle článku 11 y, některého z politických práv podle článku 17 a násl. y apod. [srov. nález

sp. zn.

ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), nález

sp. zn.

ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.), odst. 74]. Jestliže se ČNB rozhodla vyplatit vklady nad rámec své zákonné povinnosti i právnickým osobám, avšak z poskytnutí tohoto beneficia vyloučila osoby mající blízký vztah k bance, nedopustila se nepřípustné diskriminace, neboť zvolené odlišující kritérium spočívající v tom, že tyto osoby, resp. jejich zástupci, měli vliv na chod Realitbanky a byli obeznámeni se situací v ní, má rozumné opodstatnění a je tak z ústavního hlediska akceptovatelné. Kromě toho zvolené kritérium bylo později zavedeno novelou zákona o bankách s účinností ode dne 1. 9. 1998.

Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení jí ústavně zaručených práv a svobod, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu