Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1126/2012

U S N E S E N Í

FINVEST, spol. s r. o.

České republice – České národní bance

, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, o zaplacení částky 3.390.675,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. -58, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2010, č. j. -30, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 3.390.675,44 Kč spolu s 21% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované (státu) za škodu nebyly naplněny. Soudy vyšly ze zjištění, že rozhodnutím České národní banky ze dne 10. 7. 1996 byla ve společnosti Realitbanka, a. s., zavedena nucená správa. Banka nebyla schopna vyplatit závazky vůči svým vkladatelům, přičemž náhradu vlastníkům vkladů bylo možno čerpat z Fondu pojištění vkladů (podle , o bankách, ve znění účinném k datu uvalení nucené správy) pouze ve vztahu k fyzickým osobám. Z žádného předpisu ani ze smlouvy tedy pro Českou národní banku ani pro jinou organizační složku státu nevyplývala povinnost uspokojit vklad žalobce. Česká národní banka se smlouvou ze dne 23. 7. 1996 sice zavázala k vyplacení vkladů Realitbanky, a. s. (včetně vkladů právnických osob), nicméně uvedené mimořádné opatření učinila s obecně stanovenou výjimkou pro osoby se zvláštním vztahem k bance ve smyslu zákona o bankách. Vzhledem k tomu, že JUDr. Ing. Petr Mandík, jakožto statutární orgán společnosti Realitbanka, a. s., byl zároveň vlastníkem podílu na základním jmění žalobce ve výši 50 %, byl žalobce z tohoto titulu vyloučen z okruhu osob, ohledně nichž se Česká národní banka zavázala k vyplacení vkladů. Na straně žalované tedy v daném případě nelze dovodit porušení jakékoli právní povinnosti, aby tak bylo možno usuzovat na splnění podmínky odpovědnosti státu za škodu v podobě existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, nebo shledat vznik obecné odpovědnosti za škodu podle obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé, který spatřoval v otázce, zda v konkrétním případě jednala Česká národní banka jako subjekt soukromého práva či naopak zdali její jednání mělo veřejnoprávní charakter. Dovolatel měl za to, že ČNB při smluvním převzetí závazku vystupovala po uvalení nucené správy na Realitbanku, a. s., jako zástupce státu při výkonu dohledu nad finančním trhem, tedy jako nositel veřejné moci. K nesprávnému úřednímu postupu pak došlo podle názoru žalobce jeho vyloučením z výplaty náhrad za vklady. Nad rámec této své zásadní argumentace dovolatel zdůraznil, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho tvrzením ohledně činnosti nuceného správce Realitbanky, a. s., který se svým rozhodnutím č. 7 – vydaným před uzavřením předmětné smlouvy ze dne 23. 7. 1996 – také dopustil nesprávného úředního postupu. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvody byly uplatněny podle , tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu , tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že Česká národní banka jako ústřední banka České republiky a orgán vykonávající dohled nad finančním trhem má status veřejnoprávního subjektu (resp. právnické osoby), kterému jsou svěřeny kompetence správního úřadu ve stanoveném rozsahu ( , o České národní bance).

Ústavní soud ovšem ve své judikatuře poukázal na to, že v moderní společnosti se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost té či oné instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze za soukromoprávní. Lze si představit, že určitá instituce podle povahy konkrétní činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt. Je proto třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které instituce se jedná (viz nález ÚS ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. ; publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, č. 147).

V posuzované věci došlo dne 23. 7. 1996 mezi Českou národní bankou a obchodní společností Realitbanka, a. s., k uzavření smlouvy podle ustanovení obč. zák. o přistoupení k závazku. ČNB se tímto ujednáním zavázala vyplatit vkladatele označeného dlužníka, přičemž tak učinila s obecnou podmínkou vylučující z okruhu věřitelů osoby se zvláštním vztahem k bance ve smyslu , o bankách. Sjednaná dohoda má přitom povahu soukromoprávního úkonu, neboť Česká národní banka při jejím uzavření jednala nad rámec svých veřejnoprávních povinností – z pohledu jejího zákonem vymezeného dohledu nad finančním trhem a bankovními subjekty na něm působícími.

Nutno je zdůraznit, že právní úprava v rozhodné době (tedy v období zavedení nucené správy) umožňovala – v případě neschopnosti banky dostát závazkům vůči svým vkladatelům – poskytnutí náhrady za vklady z Fondu pojištění vkladů pouze fyzickým osobám (viz ustanovení § 41a odst. 5 zákona o bankách, ve znění do 31. 8. 1998). Opatření uskutečněné Českou národní bankou v podobě výše uvedené dohody tedy bylo provedeno nad rámec tehdy platné právní úpravy, která uspokojení pohledávek z vkladů právnických osob v takové situaci nepřipouštěla. Česká národní banka, jednající v daném případě v rovině soukromoprávní, byla oprávněna upravit podmínky svého přistoupení k závazku dlužníka a nezahrnout tak mezi osoby určené k vyplacení vkladů jistý obecně stanovený okruh subjektů (tj. i žalobce). Porušení právní povinnosti na její straně nelze shledat. V ustanovení § 534 obč. zák. se mimoto uvádí, že kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Jak se ovšem z textu zákona dále výslovně podává, věřiteli z tohoto ujednání přímé právo nevznikne. Věřitel se dohody o převzetí plnění neúčastní, zůstává mimo závazkový vztah založený touto dohodou; z dohody o převzetí plnění mu nevznikají ani práva (např. na náhradu škody podle § 420 obč. zák.), ani povinnosti.

Ve shora naznačených intencích lze rovněž dovodit, že žalobce není oprávněn po státu vymáhat náhradu tvrzené majetkové škody ani podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, poněvadž žalovaná z tohoto právního titulu není pasivně věcně legitimována. Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu proto nemůže být úspěšná (jak patrno zde). Režim se na posuzovanou věc nevztahuje.

Ze všech výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle věty první a pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle a , a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle . V Brně dne 11. července 2012JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.předseda senátu