Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1236/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti J. C., zastoupeného JUDr. Melánií Pyszkovou, advokátkou se sídlem Havířov, U Stromovky 1501/11, proti 3. až 5. odstavci výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2012 č. j. -843, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedenou část výroku obecného soudu o nákladech řízení, neboť míní, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 d (dále jen " ").

Stěžovatel namítá, že odvolací soud mu (jako jednomu z neúspěšných žalobců) uložil povinnost k náhradě nákladů řízení na základě mechanické aplikace ustanovení , aniž by komplexně zhodnotil veškeré okolnosti případu, následkem čehož jeho rozhodnutí nese prvky nahodilosti a libovůle. Poukazuje na to, že v řízení, jež předcházelo jeho konečné fázi (před úspěšnou žalobou pro zmatečnost) sice rovněž nebyli žalobci úspěšní, nicméně oba soudy přisvědčily v jejich prospěch aplikaci ustanovení s odůvodněním, že předmětem jejich žaloby byl restituční nárok, že jsou vesměs vysokého důchodového věku, a nepřiznání náhrady nákladů řízení se neodrazí negativně v majetkové sféře žalované. Předsedkyně senátu odvolacího soudu byla v obou případech táž, přičemž napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění, které by přesvědčivě nastínilo jeho právní závěry a objasnilo, proč se soud odchýlil od rozhodnutí předchozích.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázala zcela na odůvodnění napadeného rozsudku, vyjádřila přesvědčení, že v dané věci k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo.

Stěžovatel repliku k tomuto vyjádření nepředložil.

Vedlejší účastnice OSTRAVIA, a. s., se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. To platí tím spíše v situacích hodnocení aplikace moderačního ustanovení , jestliže jsou zde obecným soudům k dispozici relativně široce vymezené hranice individuálního uvážení.

Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí. Není zde silného důvodu k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je projeven neodůvodněné libovůle; možnost odlišného rozhodnutí o nákladech řízení se otevřela vzhledem k jinému důvodu zamítnutí žaloby (původně pro zastavěnost dotčených pozemků, poté však pro důvod silnější, samotný nedostatek restitučního titulu), jakož i k tomu, že okruh žalobců (jejichž osobní poměry byly dříve jako relevantní zhodnoceny) se v mezidobí změnil.

Je-li ústavně aprobovatelný výsledek, neznamená to, že není kritizovatelné jeho odůvodnění v té podobě, k níž se odvolací soud v dané věci uchýlil. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí je totiž též pod ochranou ústavně garantovaného spravedlivého procesu, a obecný soud nemůže k němu přistupovat tak, že in fine jeho nedostatek nahradí Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti odůvodněním vlastním. Jen restriktivně pojatý ústavněprávní přezkum nákladových výroků (jmenovitě ve vztahu k obhajitelnému výsledku) odůvodňuje - přesto - kasační zdrženlivost, k níž se Ústavní soud posléze v dané věci přiklonil.

Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu