Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3739/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova 204/I., proti výroku I. a III. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. července 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantována d (dále jen " "). Konkrétně tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví dle , právo na spravedlivý proces dle y zaručující domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, y, který zaručuje všem účastníkům, že si jsou v řízení rovni a y garantující, že každá věc má být projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Stěžovatel nesouhlasil se zmíněným rozhodnutím a tvrdil, že obecný soud nesprávně interpretoval , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále jen " "). Soudní rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo uhradit částku 2 390 Kč s přísl., považuje za nespravedlivé, neboť má hradit nezákonně uplatněný nárok na zaplacení příspěvku dle ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit příspěvek za jeho motorové vozidlo, aniž by soud přihlédl k jeho čestnému prohlášení a tomu, že po celou tuto dobu bylo umístěno na jeho soukromé zahradě a v garáži. Soudu prvního stupně vytkl, že se jeho věcí řádně nezabýval, neprovedl řádně dokazování, nebyl nestranný a nezaujatý, evidentně rozhodl pod vlivem rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, který mu předložil žalobce atd. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, aby žalobci hradil i neodůvodněně přiznané náklady soudního řízení.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí ve výrocích I. a III. zrušil, neboť soud v jeho případě nepostupoval v duchu ústavnosti jako nezávislý a nestranný.

II.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, resp. věcí, které se hranici bagatelnosti blíží ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), jako je tomu právě v nyní projednávané věci, neboť předmětná ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit 2 390 Kč s přísl. k uspokojení pohledávky oprávněného České kanceláře pojistitelů a nákladů předcházejícího řízení ve výši 10 949 Kč. Soud umožnil stěžovateli zaplatit žalovanou částku ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně s ohledem na jeho sociální situaci a výši dluhu, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení kterékoliv z nich.

V těchto případech se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.

Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je odvolání vyloučeno ze zákona. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutní a jedinou mezí pro posouzení hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti. Tu je nutné vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012

sp. zn.

a judikaturu tam uvedenou, dostupné na http://nalus.usoud.cz)).

V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv a předložená problematika proto nemá ústavněprávní rozměr.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 2 390 Kč.

V tomto usnesení je nutno konstatovat, že s ohledem na shora uvedené je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětil, na základě kterých skutečností uvěřil tvrzení oprávněné (údaje z registru vozidel, objektivně doložených skutečností), a proč neakceptoval tvrzení stěžovatele jako vlastníka či provozovatele vozidla (vozidlo užívá jen na občasnou přepravu dříví z lesa a v tomto období je vždy pojištěno), Stěžovatel byl soudem vyzván k prokázání tvrzení, že motorové vozidlo neprovozoval, avšak takovou skutečnost se mu dokázat nepodařilo. Soud čestné prohlášení, že vozidlo v inkriminovaném období neprovozoval, nepovažoval za důkaz, jenž by stěžovatele zprostilo povinnosti k úhradě zákonného příspěvku dle ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Došel-li tedy nalézací soud k závěru, že tvrzení stěžovatele nebylo prokazatelné a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanovením , přesvědčivě vyložil důvody, proč nevyhověl jeho odvolání, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není důvod pro zrušení rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost k zaplacení 2 390 Kč s přísl. Nalézací soud vyhověl návrhu stěžovatele a umožnil mu hradit dlužnou částku ve splátkách, žádný návrh co do uložení povinnosti uhradit náklady řízení stěžovatel nevznesl, proto bylo rozhodnuto dle ustanovení

V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2012

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu