Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1614/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Stanislava Drápala, b) Martiny Drápalové, c) Jany Drápalové a d) Stanislava Drápala, zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Čichnova 1294/23a, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. března 2022 č. j. -41, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a Smartwings, a. s., sídlem K Letišti 1068/30, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v a d.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelé se žalobou ze dne 12. 7. 2021 domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "odvodní soud") po vedlejší účastnici zaplacení částky 400 EUR s příslušenstvím za každého jako náhrady za let QS 1108 z Prahy do Larnaky, který absolvovali dne 2. 8. 2018, a který byl zpožděný o tři hodiny a třicet minut. Obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný nárok stěžovatelé neuplatnili u vedlejší účastnice ve lhůtě šesti měsíců podle , (dále jen " "). Obvodní soud stěžovatele poučil, že proti rozsudku není přípustné odvolání, neboť výše každého nároku nepřesahuje 10 000 Kč.

II.

Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "Nařízení"), neobsahuje pravidla pro uplatňování nároků cestujících u leteckých dopravců v rámci mimosoudního řešení sporů či u vnitrostátních soudů, tedy ani úpravu promlčecí lhůty. V souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 22. 11. 2012 ve věci Joan Cuandrench Moré proti Koninkliijke Luchtvaart Maatschappij NV, (C-139/11) však platí, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 Nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby. Z toho, že SDEU v citovaném rozsudku výslovně hovořil pouze o promlčecí lhůtě vztahující se k podání žaloby, stěžovatelé dovozují, že vnitrostátní právní úpravu lze užít toliko pro určení lhůty k podání žaloby, nikoliv však pro lhůtu k uplatnění nároku u odpovědného leteckého dopravce. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že podle Nařízení není podání žaloby nikterak podmíněno předchozím uplatněním nároku u provozujícího leteckého dopravce (který si má být své povinnosti k vyplacení náhrady nemajetkové újmy cestujícím podle článku 7 Nařízení plně vědom). Svým postupem tak obvodní soud nerespektoval smysl a účel Nařízení, kterým je chránit cestující coby slabší smluvní stranu pro případ, že by jim byl odepřen nástup na palubu letadla, anebo by došlo ke zrušení či významnému zpoždění jejich letu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 , a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

6. Obvodní soud ve svých závěrech vycházel z a 3 , podle kterého při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády, uvedená práva musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.

7. Ve věci stěžovatelů vedlejší účastnice namítla, že stěžovatelé uplatnili svá práva až dne 4. 3. 2020, tedy více než šest měsíců po absolvování letu (dne 2. 8. 2018). Obvodní soud proto po provedeném dokazování, z něhož vyplynulo, že stěžovatelé v době od 2. 8. 2018 do 2. 2. 2019 neuplatnili u vedlejší účastnice nároky na zaplacení částky 400 EUR pro každého z nich, vyhodnotil žádost stěžovatelů o vyplacení žalované částky jako podanou po zákonné lhůtě, a žalobu zamítl.

8. Ústavní soud neshledal důvodu, aby shora popsané závěry obvodního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž obvodní soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonnou normu.

9. Jak konstatovali stěžovatelé v ústavní stížnosti, samotné Nařízení neobsahuje právní úpravu lhůt k podání žaloby ani lhůtu pro předchozí uplatnění nároku u leteckého přepravce. Poukazují-li stěžovatelé na skutečnost, že SDEU ve své judikatuře ohledně lhůt pro podání žaloby odkázal na právní úpravu jednotlivých členských států a nevyjádřil se žádným způsobem k lhůtám pro uplatnění nároku u leteckého přepravce, uvedené neznamená, že je vyloučeno, aby členské státy takovou právní úpravu (ohledně lhůt pro uplatnění nároku u leteckého přepravce) mohly přijmout. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelům v tom, že jim šestiměsíční zákonná lhůta (která byla již dříve zakotvena v , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb.), významným způsobem ztěžuje možnost domáhat se svého práva u soudu.

10. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelů neshledal. Obvodní soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí nevybočuje z u stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

11. K uvedenému přistupuje, že ve věci stěžovatelů jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že ústavní stížnost v případech bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (byť tato hranice není pevně dána), je považována za zjevně neopodstatněný návrh. To neplatí jen pro zcela extrémní pochybení obecného soudu představující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [viz např. usnesení ze dne 20. 11. 2012

sp. zn.

, usnesení ze dne 13. 10. 2009

sp. zn.

, usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 25. 8. 2004

sp. zn.

(U 43/34 SbNU 421), všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Shora naznačený závěr nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Za situace, kdy zákonodárce vyloučil u některých sporů možnost přezkumu prvostupňových rozhodnutí v rámci obecné justice, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního.

12. Ústavní soud z výše popsaných důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu