Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1163/12

POZOR - ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 21. 2. 2023

Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatelů 1) V. P., 2) J. P., 3) B. K., 4) B. K. a 5) M. H., zastoupených Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem Soběšická 151, 638 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011 č. j. -103, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2009 č. j. -76 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2008 č. j. -59, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž se (po provedeném řízení podle a násl. ) obecné soudy ztotožnily s právním náhledem na stanovení finanční náhrady za vyvlastnění pozemků, tak jak byla určena rozhodnutím Městského úřadu v Otrokovicích, Stavebního úřadu č. 149/2005 ze dne 3. května 2005, č. j. SÚ/4329/2004/40405/2004/TKA ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 20. září 2005 č. j. .

Předmětnými rozsudky obecných soudů se stěžovatelé cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v , , d a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Určení výše finanční náhrady za vyvlastnění (v citovaném rozhodnutí správního orgánu prvního stupě označených nemovitostí) se opíralo o ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění před novelizací provedenou (tj. do 30. 6. 2006), v němž se zákonodárce k otázce náhrady za vyvlastnění, způsobu náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje, popřípadě maximální výši náhrady, vyslovoval tak, že tyto záležitosti stanovuje obecně závazný právní předpis. Náhrada byla tudíž stanovena na základě , jež v ustanovení delegovala způsob určení výše ceny na platné cenové předpisy, tj. na a prováděcí vyhlášku k němu č.

Stěžovatelé ve svém podrobně rozvedeném návrhu argumentovali tvrzením, že obecné soudy nezohlednily y ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán (toliko) zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, přičemž je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Poukázali v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na to, že v daném případě takto nebyl vzat - pokud se přiměřené výše náhrady za vyvlastnění týče - v úvahu princip proporcionality. Stěžovatelé rovněž na podporu svého stanoviska konstatovali, že s účinností od 1. července 2006 bylo možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní), a to v důsledku novelizace ustanovení a že tato právní úprava byla následně zachována i v , účinného od 1. ledna 2007. Vyslovili současně přesvědčení, že obecné soudy měly postupovat v rámci své přezkumné činnosti dle této novější právní úpravy, účinné v době jejich rozhodování.

Pro tyto výhrady se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [ , písm. d) y ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].

Porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelů, Ústavní soud po přezkoumání vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. a obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a na něž postačí pro jejich srozumitelnost odkázat, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu y ČR. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci

sp. zn.

,

,

,

a další).

Sluší se poukázat na to, že se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud - který se dovoláním stěžovatelů věcně zabýval - je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu podústavního práva ( a násl. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je ve shodě i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010 sp. zn. (dostupné na stránkách http://www.nsoud.cz), jehož právní závěry stran dané právní problematiky v plném rozsahu sdílí i Ústavní soud. V něm k obdobně nastolené výkladové otázce Nejvyšší soud uvedl, že "Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepochybil, shledal-li rozhodnutí správních orgánů věcně správným; pro stanovení výše náhrady za vyvlastnění byla totiž rozhodující právní úprava platná v době, kdy bylo správními orgány rozhodnuto o vyvlastnění ... Protože již k tomuto okamžiku vzniklo žalobkyni právo na náhradu za vyvlastnění, nemůže se - pokud jde o výši náhrady - prosadit zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení ( ). Aplikace , o vyvlastnění, na posuzovaný případ nepřichází v úvahu, neboť citovaný zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2007, tj. až poté, co řízení o vyvlastnění bylo pravomocně skončeno."

S ohledem na tento přístup nedospěl Ústavní soud v záležitosti stěžovatelů ani k závěru o dostatečném prostoru pro aplikaci principu proporcionality v návaznosti na obsah y ČR. To i z toho důvodu, že v daném případě nejde jen o relaci (proporcionalitu) vyvlastněného majetku a peněžité náhrady, nýbrž i o vztah (proporcionalitu), pokud se týče stěžovatelů a okruhu subjektů nacházejících se v daném čase v téže situaci jako oni. Jinými slovy, navzdory tomu, že se může v konkrétních případech jednat o záležitosti co do jejich posouzení hraniční, nutno vzít současně v úvahu, že korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovat v rámci této jejich nezávislosti tak, aby nedocházelo k narušení rovného postavení osob nalézajících se ve shodných situacích.

Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud - aniž by jakkoli bagatelizoval stěžovateli popsané lidské aspekty věci - ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2012

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu