Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3632/12

Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 11. května 2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 9. července 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v trestní věci proti němu vedené a domáhá se jejich zrušení.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle , 2 písm. b) a přečinem výtržnictví podle , 2 písm. b) , jichž se dopustil jednáním ve skutkové větě popsaným a za něž mu byl uložen podle za použití úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla stanovena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně s podrobným zdůvodněním podle § 256 trestního řádu zamítl. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, odvolací soud, po konstatování dodržení všech zásadních procesních ustanovení trestního řádu soudem I. stupně, se také zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry jmenovaného soudu. Přitom uvedl, že soud I. stupně nepochybil, když ve svých závěrech týkajících se viny stěžovatele vycházel z výpovědi poškozené L. K., která opakovaně a shodně popsala průběh celého činu a její výpověď, naprosto neměnná, je tudíž věrohodná. Naopak důkazy, které podle stěžovatele vyznívají v jeho prospěch, hodnotil odvolací soud ve srovnání s výpovědí poškozené, z důvodů které podrobně rozvedl, jako zcela nevěrohodné a smyšlené.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě shodně jako v odvolání dává najevo nesouhlas s provedeným dokazováním a jeho zhodnocením, zpochybňuje skutková zjištění soudu I. stupně, která považuje za nedostatečná s tím, že jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost. Tvrdí, že obecné soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jeho obhajobou, důkazy hovořící v jeho prospěch pominuly či hodnotily zcela opačně a zejména neprovedly dokazování celostně v navrženém rozsahu. Uvádí, že soud evidentně pomíjí to, že nejzásadnějším úkolem orgánů činných v trestním řízení není prokázání viny obžalovanému, nýbrž objasnění věci coby celku, přičemž součástí tohoto procesu může, ale v žádném případě nemusí být závěr soudu o vině obviněného. Konstatuje dále, že hodnocení obhajoby jako nevěrohodné je jistě možné, ale případné zjištění nepřesností nelze bez dalšího interpretovat jako pozitivní důkaz o vině, jak to při evidentně chudé důkazní situaci činí obecné soudy. Zdůrazňuje také, že v daném případě - který je do značné míry atypický v tom, že stěžovatel byl zadržen 2 dny po činu, bezprostředně poté, co jej jako pachatele skutku policii označila poškozená - se již v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení dopustily závažných procesních pochybení, když nebyly řádně zajištěny veškeré použitelné důkazy (pachové stopy a daktylostopy, standardní rekognice) a, ač v tomto směru odvolací soud obhajobě přisvědčil, nevyvodil z toho pro rozhodování žádný relevantní závěr stejně jako z výsledku zkoumání vzorku DNA. Z prvotního popisu pachatele poškozenou v trestním oznámení, jež dále rozebírá, je podle stěžovatele také zřejmé, že se neshoduje s realitou, stěžovatel má naopak za to, že z důvodů, které dále rozvádí, je podle něj mimo jakoukoliv racionální pochybnost, že pokud by policie vycházela striktně z popisu pachatele zaneseného v rámci trestního oznámení, mezi podezřelé by stěžovatele nezařadila a věc by tak zůstala zřejmě neobjasněna. Předkládá dále svůj názor na hodnocení jednotlivých provedených důkazů. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním, které považuje za nedostatečné, s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž vesměs jde o námitky uplatňované již v předchozím řízení a v odvolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález

sp. zn.

. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

Soud I. stupně i soud odvolací se danou věcí řádně zabývaly a na základě svých zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně a logickým způsobem rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, v podstatě shodné jako námitky ústavní stížnosti. Poukázal tak zejména na věrohodnost výpovědi poškozené, na rozdíl od svědků, domnělého pachatele P. B., obžalovaného i jeho bývalé manželky, na faktickou rekognici v situaci, kdy poškozená sama (bez přítomnosti policie, kterou následně uvědomila) na ulici poznala stěžovatele mezi více lidmi podle obličeje, chůze a kšiltovky, kterou měl na sobě v době činu, přitom se vyjádřil i k poukazu stěžovatele na prvotní popis poškozené v trestním oznámení, kdy mimo jiné také uvedl, že soud se sám přesvědčil o tom, že stěžovatel je na prvý pohled neurčitého věku. Zdůvodnil rovněž neprovedení výslechu v odvolacím řízení navrženého svědka a opodstatněně poukázal na soudem I. stupně řádně zjištěný skutkový stav. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

), lze tak odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu