Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1796/12

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2012, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byl podle § 151 odst. 3 a contrario zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnut jeho návrh aby mu byla přiznána odměna a náhrada hotových nákladů jakožto společného zmocněnce 260 poškozených ve výši 5.744.980,80 Kč.

Jak stěžovatel uvádí, vyúčtování odměny provedl dle advokátního tarifu zakotveného ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. , avšak městský soud mu odměnu a náhradu nákladů nepřiznal z důvodu uvedeného v § 51a ve spojení s § 151 odst. 1 trestního řádu, neboť poškozeným nebylo soudem přiznáno osvobození náhrady nákladů poškozeného spojených s přibráním zmocněnce. I vrchní soud pak uvedl, že stěžovatel si musel být, zejména jako advokát, vědom, že v uvedené věci nebylo postupováno podle § 51a trestního řádu a nebyl tedy ustanoveným zmocněncem. Stěžovatel však poukazuje na jednání předsedkyně senátu městského soudu, která podávala informace v tom směru, že odměnu a náhradu hotových výdajů bude společným zmocněncům hradit stát. Požadovat zaplacení právních služeb od poškozených poté, co jim již v souladu s těmito informacemi sdělil, že náklady uhradí stát, by považoval za porušení svého slova vůči nim a činit tak tedy nehodlá.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, zejména do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotveného v a d (dále jen " ") jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.

II.

o Ústavním soudu (dále jen " ") rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci obdobných ústavních stížností jiných společných zmocněnců v dané trestní věci, totiž K. P.

sp. zn.

, M. Ch.

sp. zn.

a P. V.

sp. zn.

, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.

Jak již Ústavní soud vyjádřil v citovaných rozhodnutích, nelze mít námitek proti závěru obecných soudů, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle § 44 odst. 2 trestního řádu a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému k návrhu tohoto poškozeného podle § 51a trestního řádu. Pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. Tedy pokud jde určení společného zmocněnce dle § 44 odst. 2 je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady takového zmocněnce stát nehradí. V nyní posuzovaném případě šlo o zastupování společným zmocněncem podle § 44 odst. 2 trestního řádu, a nikoli o případ ustanoveného zmocněnce ve smyslu § 51a trestního řádu, a obecné soudy tak podle náhledu Ústavního soudu odměnu a náhradu hotových výdajů ústavní stížností napadenými rozhodnutími nepřiznaly správně.

Pokud jde o postup předsedkyně senátu, ten lze sice skutečně místy považovat za zavádějící, nicméně v každém případě z její strany nedošlo k vydání formalizovaného rozhodnutí ve smyslu zákona, které jediné by, zejména u osoby právně znalých, mohlo plnohodnotně vzbudit legitimní očekávání stran zadání úkolu a příslibu zaplacení odměny za něj. Lze proto souhlasit s obecnými soudy v tom, že si společní zmocněnci museli být vědomi požadavků, jež klade zákon na řádný výkon pravomoci soudu. Jinou možnost stěžovatel (jako advokát - zmocněnec), než aby vzniklé náklady vyúčtoval poškozeným, které zastupoval, nemá.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2012

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu