Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1652/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, AK Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2010 č. j. -34, Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2011 č. j. -55 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. -68 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její věci pro porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2011 č. j. -55 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2010 č. j. -34, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala jednak náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jehož výsledkem bylo vyplacení finanční částky stěžovatelce zajištěné v trestním řízení, a jednak náhrady majetkové újmy odpovídající úrokům z prodlení za období od dne 18. 12. 1996 do dne 6. 1. 2006, v němž byl příslušný státní orgán v prodlení s vydáním zajištěné částky. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že stěžovatelka se o vzniklé škodě dozvěděla nejpozději dne 6. 1. 2006, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o vydání zajištěné částky, a ke kterémužto dni stěžovatelka vyčíslila svůj nárok, a proto je její nárok uplatněný žalobou dne 2. 3. 2010 v obou jeho složkách promlčen v důsledku uplynutí tříleté promlčení doby v případě nároku na náhradu majetkové újmy a šestiměsíční doby v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy. Dodal, že pozdější vyplacení úroků ze zadržované částky nebylo pro vyčíslení nároku významné a nebylo třeba čekat na reakci státních orgánů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2012 č. j. -68 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť ztotožnění okamžiku počátku běhu promlčecí doby s okamžikem pravomocného skončení řízení o vydání zajištěných peněžních prostředků koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Stěžovatelka uvádí, že řízení o vrácení zadržené částky v souvislosti s vraždou jejího manžela trvalo více než osmnáct let, a je přesvědčena, že počátek běhu promlčecí doby lze odvíjet nejdříve ode dne 11. 6. 2008, kdy bylo vydáno usnesení o vrácení úroků ze zadržené částky, neboť teprve tohoto dne definitivně zjistila výši vrácené částky; do té doby bylo teoreticky možné vyplacení úroků z prodlení příslušným státním orgánem. Určení počátku běhu promlčecí doby dnem vrácení zadržené částky chápe stěžovatelka jako účelovou a přehnaně formalistickou snahu soudů interpretovat jednotlivé klíčové okamžiky celého řízení tak, aby "nikdo nebyl za průtahy odpovědný". Stěžovatelka má za to, že její věc dobře ilustruje nejasnost a nepředvídatelnost přístupu státních orgánů k nahrazování škody způsobené státem. Názor odvolacího soudu, dle kterého není třeba znát přesnou výši způsobené škody, pak má za následek porušení právní jistoty, poněvadž dovoluje subjektivně a účelově stanovit jako počátek běhu promlčecí doby jakýkoli vhodný den a vyhnout se odpovědnosti za škodu.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Pochybení tohoto charakteru a intenzity Ústavní soud v projednávané věci neshledal. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v ustanovení zakotvuje jasné a srozumitelné pravidlo pro určení počátku běhu promlčecí doby, jímž je okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Lze připustit, že stěžovatelka mohla mít jistý pocit nepředvídatelnosti rozhodování v této otázce pramenící z toho, že uvedené pravidlo je pak aplikováno na dokazováním zjištěné okolnosti konkrétního případu, které každý případ individualizují, přičemž v závislosti na nich se teprve formuje závěr soudů o okamžiku nabytí vědomosti poškozeného o vzniku škody; to je ovšem přirozený stav a nic protiústavního v něm nelze shledat. Vztažení počátku běhu promlčení doby k datu, kdy nabylo právní moci usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o vydání zajištěné částky, nepostrádá logiku a odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, dle které "...subjektivní promlčecí doba podle ustanovení , která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž (krom určení odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah; nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. , usnesení ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. , dostupná na http://www.nsoud.cz/).

Pokud jde o náhradu nemateriální újmy, nelze přehlédnout, že stěžovatelčin nárok by s ohledem na ustanovení a byl promlčen, i kdyby počátek běhu promlčecí doby byl počítán od právní moci usnesení o vydání úroků ze zadržené částky.

Pro uvedené neshledal Ústavní soud na právních závěrech vedoucích k vydání stěžovaných rozhodnutí nic, co by stěžovatelčin případ posunovalo do roviny rozhodování nezákonného, natož pak do roviny protiústavnosti. V dalším může proto Ústavní soud na rozhodovací důvody obecných soudů, jež byly vyjádřeny v naříkaných rozhodnutích, odkázat.

S ohledem na výše vyložené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu