Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2641/12

Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -123 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -102 ze dne 4. 8. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. , který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 15. 12. 2009 u okresního soudu žalobu proti České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 2.656.018,- Kč. Stěžovatel uplatnil předmětný nárok z titulu náhrady škody a nemateriální újmy, kterou utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí Celního úřadu ve Frýdku-Místku o doměření daně z lihu ve výši 2.616.345,- Kč, jež bylo později k odvolání stěžovatele Celním ředitelstvím v Ostravě zrušeno. Vzniklou škodu stěžovatel vyčíslil na 41.273,- Kč, což zahrnovalo úhradu odměny zaplacenou právnímu zástupci a hotové výdaje v podobě správního poplatku a cestovného. Zbylá částka, tzn. 2.616.345,- Kč, představovala imateriální újmu, k níž mělo dojít v důsledku ztráty důvěry mezi stěžovatelem a jeho obchodními partnery, v důsledku zhoršení pověsti stěžovatele ve sféře společenského života a rovněž v důsledku ztráty důvěry ze strany rodiny, což nakonec vedlo k rozpadu stěžovatelova manželství. Okresní soud rozsudkem č. j. -72 ze dne 11. 2. 2011 uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovateli částku 4.200,- Kč (výrok I.) a ve zbylém rozsahu, tzn., co do částky 2.651.818,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Stěžovatel byl současně zavázán zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 9.268,- Kč (výrok III.). Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem č. j. -102 ze dne 4. 8. 2011 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -123 ze dne 12. 6. 2012 odmítnuto pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že Nejvyšší soud svým formalistickým přístupem k podanému dovolání porušil d, krajský soud pak potvrzením rozhodnutí ve věci samé porušil Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Formalistický přístup Nejvyššího soudu měl dle stěžovatele spočívat v tom, že se tento soud odmítl meritorně zabývat dovolacími námitkami s odůvodněním, že otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy je otázkou skutkovou a k námitkám proti skutkovým zjištěním nelze u dovolání, jehož přípustnost je opřena o , přihlížet. Stěžovatel měl naopak za to, že pokud tvrdil, že v důsledku vydání rozhodnutí celního úřadu došlo ke ztrátě důvěry manželky vůči jeho osobě a následně i k citovému odcizení vedoucímu k rozpadu manželství, pak měl být pro náležité objasnění věci v řízení před obecnými soudy připuštěn důkaz výslechem jeho bývalé manželky. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že stěžovatelova manželka neměla důvod se obávat finančního postihu, neboť předmětné prostory byly pronajaty třetí osobě, a kromě toho podala návrh na rozvod manželství až po skončení daňového řízení, kdy již bylo rozhodnutí celního úřadu zrušeno. Dle názoru stěžovatele se jednalo o účelové závěry subjektivního charakteru, které a priori vylučovaly odpovědnost státu za škodu vzniklou v imateriální sféře v důsledku nezákonného rozhodnutí, což nelze akceptovat. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. -123 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudek krajského soudu č. j. -102 ze dne 4. 8. 2011 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Pokud jde o věc samu, nutno konstatovat, že obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k částečnému zamítnutí stěžovatelovy žaloby, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Posledně uvedené potom platí i ve vztahu k úvahám Nejvyššího soudu stran přípustnosti dovolání.

Co se týče neprovedení navrženého výslechu svědka - bývalé manželky stěžovatele, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, za jakých okolností má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z citovaných rozhodnutí mimo jiné plyne, že obecné soudy nejsou povinny provést veškeré účastníky navržené důkazy, nicméně pokud k provedení takového důkazu nepřistoupí, musí svůj postup náležitě odůvodnit. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisového materiálu, okresní i krajský soud ve svých rozsudcích podrobně rozvedly důvody, pro něž považovaly výslech bývalé manželky stěžovatele za nadbytečný. Jelikož argument nadbytečnosti důkazu, je-li řádně odůvodněn jako v nyní projednávané věci, představuje ústavně konformní důvod pro zamítnutí důkazního návrhu, neměl Ústavní soud v této souvislosti obecným soudům co vytknout (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech

sp. zn.

,

,

,

a další). Nesouhlas stěžovatele a jeho polemika s úvahami obecných soudů stran potřeby provedení předmětného důkazu sama o sobě porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.

Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu