Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3230/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1/ M. Č. a 2/ Z. Č., zastoupeni Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012 č. j. -235 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. října 2009 č. j. -204, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. srpna 2012, se stěžovatelé podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení d (dále jen " ").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. bylo zjištěno, že stěžovatelé se návrhem podaným k okresnímu soudu dne 3. května 2005 domáhali zaplacení částky 711 000,- Kč s příslušenstvím po žalované obchodní firmě Nové bydlení Nymburk, družstvo (dále jen "vedlejší účastník řízení") z titulu sjednané smluvní sankce ze Smlouvy o budoucí smlouvě kupní uzavřené mezi účastníky dne 18. října 2002. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. března 2008 č. j. -68 žalobě vyhověl. K odvolání podanému vedlejším účastníkem řízení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Krajský soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o budoucí smlouvě kupní podle ustanovení z důvodu absence náležitostí uvedených v ustanovení , e) , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností zamítl s tím, že závěr odvolacího soudu o neurčitosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní považuje za správný.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že návrh smlouvy o budoucí smlouvě kupní předložil vedlejší účastník řízení a ačkoli předmětem budoucí koupě byl rodinný dům, označil tento předmět jako bytovou jednotku. Stěžovatelé proto v průběhu řízení poukázali na zavádějící charakter pojmů původně užitých vedlejším účastníkem řízení a na nesprávné posouzení věci, resp. o užití nesprávného právního předpisu odvolacím soudem. Nejvyššímu soudu pak vytýkali, že zaměnil v dovolání uváděná tvrzení stěžovatelů, zpochybňující právní hodnocení obsahu smlouvy, resp. správnost aplikace právního předpisu soudem, za tvrzení skutková. Podle názoru stěžovatelů, se Nejvyšší soud nevypořádal se zákonem předpokládaným způsobem s dovolacím důvodem stěžovateli uplatněným. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu vydaný pod

sp. zn.

.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených základních ústavních práv stěžovatelů, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které jak odvolací, tak dovolací soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Právní názor, jenž byl odvolacím a dovolacím soudem v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní soud jej proto respektoval a na jednotlivé námitky stěžovatelů podrobněji nereagoval, neboť bylo zjevné, že jsou opakováním argumentace předestřené ve věci rozhodujícím soudům, které se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí přiměřeným způsobem vypořádaly. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovateli citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť toto rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 9. října 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu