Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2007/12

Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. a A. Z., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Smíchov, Štefánikova 48, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích sp. zn. ze dne 22. září 2009 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 28. března 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných d, Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a Dodatkového protokolu k této Úmluvě, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Tato rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu i obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v dlouholetém řízení, jehož předmětem byla žaloba stěžovatelů (opírající se o uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí) o nahrazení projevu vůle žalované - stanovení povinnosti uzavřít se stěžovateli kupní smlouvu o prodeji specifikovaných pozemků, kdy věc byla postupně posuzována opakovaně soudy všech stupňů, včetně soudu dovolacího. Jmenovaný soud svým v pořadí druhým ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné dovolání stěžovatelů proti prvému v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn žalobě stěžovatelů vyhovující rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba se zamítá. Učinil tak po konstatování, že dovolací důvod podle nebyl uplatněn opodstatněně, neboť odvolací soud pro svá skutková zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo a jež byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. V rámci posuzování dovolacího důvodu podle pak v odůvodnění dále podal výklad ustanovení , které bylo odvolacím soudem v dané věci aplikováno s tím, že se zcela ztotožňuje s jeho právním závěrem, že v řízení zjištěné změny v okolnostech, za nichž účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, jsou způsobilé vyvolat důsledky plynoucí z uvedeného ustanovení. Uvedl mimo jiné, že zjištěné změny narušily dříve vyváženou smlouvu o smlouvě budoucí v neprospěch žalované, která mohla v době jejího uzavření kalkulovat jen s nárůstem ceny pozemků určených k zemědělské výrobě a nikoli pozemků určených výhledově k zastavění. Zdůvodnil také, proč sdílí další závěr odvolacího soudu týkající se kroků žalované směřujících k vydání rozhodnutí o umístění stavby a vyjádřil se i k poukazu stěžovatelů na "atypický" postup odvolacího soudu, který rozhodl o odvolání žalované vykazujícím vady, jež byly odstraněny až po 5 měsících.

V podrobně rozvedených důvodech formálně bezvadné ústavní stížnosti stěžovatelé po rekapitulaci průběhu dané věci, včetně obsahu postupně vydávaných rozhodnutí, obsáhle oponují uvedeným závěrům odvolacího a dovolacího soudu. S důrazem na zásadu "pacta sunt servanda" i na okolnosti, které nebyly, ač podle nich brány v potaz být měly, obdobně jako v dovolání dávají najevo nesouhlas s aplikací ustanovení . Předpoklady uvedeného ustanovení podle jejich názoru, z důvodů, které rozvádí, v daném případě splněny nebyly. V podstatě z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhli zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

V posuzované věci soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení , vedoucí jej k závěru o tom, že v daném případě došlo v důsledku změny účelového využití předmětných pozemků k naplnění předpokladů uvedeného ustanovení. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele obsahujícím v podstatě shodné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, své zamítavé rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí tak lze odkázat. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

). Zásah do shora označených práv tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2012

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu