Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 348/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. F. a 2/ Z. F., zastoupených Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. -244, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2009 č. j. -152 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009 č. j. -94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud pro porušení d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů.

Krajský soud v Brně výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně SELIKO, a. s., v likvidaci.

K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil ( ).

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné podle a

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že "zmatečností konkursního řízení" jim bylo odepřeno ústavně zaručené právo na zákonného soudce; připomínají, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. podle zamítl dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2004 č. j. -250, jímž bylo potvrzeno usnesení ze dne 12. 3. 2004 č. j. -232, kterým Krajský soud v Ostravě řízení o návrhu konkursních věřitelů na prohlášení konkursu na majetek dlužnice SELIKO a. s. v likvidaci zastavil s vysvětlením, že konkurs byl již pravomocně prohlášen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2001 č. j. -448 ( , o konkursu a vyrovnání, a ).

Dovolací soud, rekapitulují dále stěžovatelé, usnesením ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. deklaroval, že soudy v předchozích fázích řízení nerespektovaly výklad podaný pod bodem X. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. , uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 177-178 (353-354), podle nějž režimu ustanovení (tehdy ve znění účinném do 30. 4. 2000) podléhají i nové (další) návrhy podané u jiného konkursního soudu, a popsal tomu odpovídající důsledky. Ačkoli Nejvyšší soud přisvědčil argumentaci dovolatelů, kasační důsledky z této zmatečnostní vady ve smyslu nedovodil se zřetelem k "rozsáhlým dopadům" uvažovaného procesního postupu "do konkursu vedeného na majetek dlužnice u Krajského soudu v Brně, nadto za situace, kdy i zájmem dovolatelů (konkursních věřitelů) je, aby tento konkurs nadále probíhal".

Stěžovatelé se v nyní projednávané ústavní stížnosti soustřeďují k výtce, že řízení před Krajským soudem v Ostravě "by probíhalo jinak, pro ně příznivěji", přičemž svůj předpoklad uvádějí do souvislosti s výše konkretizovanou zmatečnostní vadou a jejími "konsekvencemi", jakož i "celkovou situací na Krajském soudu v Brně", resp. odpovídajícím "mediálním obrazem".

Ústavní soud je podle článku 83 y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Vyložené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Námitky stěžovatelů odvíjející se z předpokladu, že by v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě dosáhli odlišného - pro ně příznivého - výsledku, jsou pouhou spekulací, postrádající oporu ve skutkové a právní argumentaci.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nepředestírají relevantní oponenturu závěrům obecných soudů ohledně vzniku zástavního práva podle , o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2000, vycházejícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. a z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2005,

sp. zn.

, resp. obecnými soudy podanému výkladu obč. zák. a , o katastru nemovitostí České republiky, jakož ani rozhodnutím Nejvyššího soudu uveřejněným pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Co do pochybností stěžovatelů stran důsledků metody, kterou zvolil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. (kdy v zájmu respektování zásady procesní ekonomiky a právní jistoty nepřistoupil ke kasaci rozhodnutí vydaných soudy nižších stupňů), stojí za zaznamenání, že ústavněprávní konformitu tohoto rozhodnutí potvrdil Ústavní soud usnesením

sp. zn.

ze dne 18. 11. 2010.

Toliko na okraj (a nad rozhodný rámec) je konečně vhodné zaznamenat, že jak rozhodnutí Krajského soudu v Brně tak i Krajského soudu v Ostravě shodně podléhají (za procesních podmínek daných ) přezkumu Vrchním soudem v Olomouci i Nejvyšším soudem.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu