Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2577/2010

U S N E S E N Í

a) M. F.,

a

b) Z. F.,

obou zastoupených JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Palackého 4, PSČ 772 00, proti žalovanému

Mgr. M. S.,

jako správci konkursní podstaty úpadkyně SELIKO a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 25 37, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2009, č. j. -152, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. června 2009,

č. j. -152, potvrdil rozsudek ze dne 29. ledna 2009, č. j. -94, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1. Dne 29. července 1999 uzavřeli žalobci (jako kupující) a úpadkyně (jako prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti, přičemž kupní cena byla sjednána ve výši 80.000,- Kč.

2. Katastrální úřad v Ostravě rozhodnutím ze dne 27. září 1999, č. j. 1-V11-4020/99, návrh na povolení vkladu vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem zamítl s odůvodněním, že kupní smlouva obsahuje zmatečné a nesrozumitelné označení předmětu převodu, jde-li o katastrální území, když místo katastrální území „S.“ bylo uvedeno dříve používané „P. – J.“.

3. Dne 7. srpna 2000 uzavřeli žalobci s úpadkyní dodatek ke kupní smlouvě, kterým „změnili“ kupní smlouvu co do označení sporných nemovitostí katastrálním územím, přičemž vklad vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Ostravě ze dne 30. října 2000,

č. j. 1-V11-4954/2000, s účinky vkladu k 13. září 2000.

4. Finanční úřad v Olomouci (dále jen „správce daně“) dne 23. února 2000 rozhodl ve věci daňového dlužníka (úpadkyně) o uplatnění rozsahu zástavního práva podle ustanovení , o správě daní a poplatků, a to k zajištění pohledávky z výkazu nedoplatků č. 34318/00/379912/1216 k 15. únoru 2000 (tj. v rozhodnutí uvedené daně z přidané hodnoty a spotřební daně z lihu a lihovin), přičemž zástavní právo bylo mimo jiné uplatněno též ke sporným nemovitostem. Rozhodnutí bylo doručeno úpadkyni 24. února 2000 a katastrálnímu úřadu 29. února 2000; nabylo právní moci 16. března 2000.

5. Dne 10. března 2000 katastrální úřad vyznačil podle rozhodnutí správce daně o uplatnění zástavního práva, že právní vztahy ke sporným nemovitostem jsou dotčeny změnou.

6. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2001, č. j. -448, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a k 15. dubnu 2002 byl správcem její konkursní podstaty ustaven žalovaný.

7. Správce konkursní podstaty žalobce vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy vyplatili ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku ve výši 154,636.164,- Kč nebo aby ve stejné lhůtě složili na účet konkursní podstaty částku 80.000,- Kč představující cenu sporných nemovitostí, k nimž bylo zřízeno zástavní právo. Na tuto výzvu žalobci reagovali podáním, podle něhož nehodlají znovu platit za domek, který již jednou zaplatili; žalovaný proto sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty.

8. Ve lhůtě určené výzvou konkursního soudu podali žalobci žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Odkazuje na ustanovení a , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ “), na ustanovení , , a , , ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení zákona o správě daní a poplatků, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná.

Přitom zdůraznil, že „žalobci sporné nemovitosti nabyli poté, co na nich správce daně vymezil zákonné zástavní právo pro daňové pohledávky vůči úpadkyni“. „Z toho, že se zástavní právo zapisuje do veřejně přístupného katastru nemovitostí a v přezkoumávaném případě tam bylo zapsáno dříve, než žalobci sporné nemovitosti nabyli, soud prvního stupně správně dovodil, že žalobci o zástavním právu museli vědět“. Žalovaný tak postupoval správně, vyzval-li žalobce k plnění do konkursní podstaty podle ustanovení a následně sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty. Současně odvolací soud shledal nedůvodnou obranu žalobců, vycházející z ustanovení zákona o správě daní a poplatků, uzavíraje, že k datu vzniku zástavního práva neměli žalobci postavení držitelů sporných nemovitostí, když je užívali „jako nájemci“ a „uplatnění zákonného práva správcem daně ke sporným nemovitostem se práv a povinností žalobců jako nájemců nedotýkalo“. Postup správce daně, který vymáhá vůči daňovému dlužníku pohledávky na daních zákonem předepsaným způsobem, ani postup správce konkursní podstaty, který vykonává svou funkci způsobem předepsaným zákonem o konkursu a vyrovnání, přitom nepovažoval za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení , (dále jen „ “) a namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce dovolací důvod podle ustanovení

Dovolatelé „jsou názoru, že excindační žaloba je s ohledem na svůj zvláštní charakter řízením sui generis“. Nejde o žalobu na určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem nebo o žalobu na jejich vydání, ale v daném případě „o prokázání existence, zda-li zástavní právo, váznoucí na sporných nemovitostech, působí vůči žalobcům či nikoli a zda-li žalovaný nemovitosti zapsal do konkursní podstaty právem či nikoli“.

Přitom s otázkou – pokračují dovolatelé – zda zástavní právo, váznoucí na sporných nemovitostech, působí vůči žalobcům, se žádný ze soudů nevypořádal; tím se dokazování omezilo „jen na zjištění vůči katastru nemovitostí a nebylo vyhověno důkazním návrhům žalobců“ (rozuměj důkazním návrhům ohledně skutečnosti, zda žalobci věděli nebo museli o existenci zástavního práva vědět). „To způsobuje závažný nedostatek řízení a tím i rozhodnutí, neboť nebyl dokazováním zjištěn skutkový stav, respektive závěr soudu je postaven na hypotetické domněnce“.

Dále namítají, že odvolací soud „nepřijatelným způsobem interpretoval“ ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků, které upravuje zástavní právo zajišťující daňové nedoplatky, „zužuje jej jen na movité věci, čímž z nich vylučuje žalobce jako jejich účastníka“. Přitom zcela opomíjí, že právní úprava vzniku zástavního práva v daňovém řízení „ve znění “ zcela odkazuje na „aktuálně platnou úpravu dle “. „Tím nelze tvrdit – jak to učinil odvolací soud – že v tomto ohledu nejde o občanskoprávní vztah, ale o vztah související se správou a výběrem daní, na který nelze aplikovat ustanovení obč. zák. o dobrých mravech“. „Tak se stalo, že i závěr odvolacího soudu o existenci zástavy není postaven na nevyvratitelné domněnce, že tomu tak bylo či nikoli, neboť ani odvolací soud nepovažoval za nutné provést v tomto ohledu další dokazování dle návrhu žalobců“.

Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení a b) , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.

Již v rozsudku ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu a který obstál i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 20. července 2005, sp. zn. , odmítl), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zástavní právo vznikalo podle ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2000, ze zákona dnem doručení zajišťovacího příkazu daňovému dlužníku nebo ručiteli nebo dnem doručení rozhodnutí o vyměření daně daňovému dlužníku nebo ručiteli anebo dnem splatnosti zálohy na daň, jestliže zástava byla v tento den ve vlastnictví (majetku) daňového dlužníka nebo ručitele; to platilo i tehdy, jestliže v době, kdy správce daně svým rozhodnutím uplatnil ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 věty druhé tohoto zákona zástavní právo, již zástava nepatřila daňovému dlužníku nebo ručiteli. Vůči tomu, kdo nabyl na základě smlouvy zastavenou nemovitost, působilo podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 zástavní právo zřízené podle ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků v témže znění, jen jestliže nemovitost nabyl dříve, než katastrální úřad vyznačil podle rozhodnutí správce daně o uplatnění zástavního práva na příslušném listu vlastnictví, že právní vztahy jsou dotčeny změnou, nebo po provedení záznamu o zákonném zástavním právu v katastru nemovitostí, a jestliže o tomto zástavním právu věděl nebo musel vědět.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek dovolatelů, podle nichž se soudy nižších stupňů nevypořádaly s otázkou, zda zástavní právo působí vůči žalobcům a zda lze na postup správce daně (a správce konkursní podstaty) aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o dobrých mravech. S první z těchto otázek se soudy obou stupňů v důvodech svého rozhodnutí jednoznačně vypořádaly (se závěrem, že zástavní právo vůči žalobcům působilo) a ke druhé z nich odvolací soud rovněž dostatečným způsobem odůvodnil, proč „v postupu správce daně a správce konkursní podstaty nespatřuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy“. Jinými slovy, odvolací soud nedospěl k závěru o nemožnosti aplikace ustanovení § 3 obč. zák., jde-li o postup správce daně při vymáhání daňových nedoplatků a správce konkursní podstaty při soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty (jak tvrdí dovolatelé), nýbrž k závěru, že v dané věci o postup rozporný s dobrými mravy nešlo.

Zásadně právně významným není rozhodnutí odvolacího soudu ani co do řešení otázky, zda žalobci věděli nebo mohli vědět o existenci zástavního práva ke sporným nemovitostem. Kladná odpověď na tuto otázku, odůvodněná veřejnou povahou katastru nemovitostí ( , o katastru nemovitostí České republiky), je totiž naprosto zjevná. Totéž platí o argumentaci dovolatelů ohledně jejich „věcného“ práva ke sporným nemovitostem k datu vzniku zástavního práva, jejíž evidentní neopodstatněnost plyne již z toho, že před nabytím vlastnického práva ke sporným nemovitostem byli jejich nájemci.

Konečně, jde-li o závěr odvolacího soudu ohledně (ne)splnění předpokladů pro vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry formulovanými v rozhodnutích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. října 2011

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu