Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1924/11

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatelů H. a L. N., právně zastoupených advokátem JUDr. Jaroslavem Muroňem, Washingtonova 1622/9, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení výše citovaných usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelů, v níž se domáhali zrušení rozhodnutí vydaných Krajským úřadem Libereckého kraje a Městským úřadem Frýdlant ve věci vyvlastnění jejich pozemků v katastrálním území Frýdlant ve prospěch společnosti ČEFOS, s. r. o. Krajský soud odmítl žalobu s odkazem na to, že podle ustanovení , o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jsou účastníky vyvlastňovacího řízení vyvlastnitel a vyvlastňovaný. Za použití ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") soud dovodil, že krajskému úřadu a městskému úřadu postavení účastníka v tomto soudním řízení nepřiznává. Místo těchto účastníků přibral soud jako účastníka řízení společnost ČEFOS, s. r. o., která má v předmětném soudním řízení postavení vyvlastnitele. Stěžovatelé však svoji žalobou nenapadli ČEFOS, s. r. o., ale především postup příslušných správních orgánů v širších souvislostech, tedy v tom smyslu, že nesprávně vyhodnotili otázku veřejného zájmu, že nevzali v úvahu jiné možnosti pro zřízení skládky a že upřednostnili zájem soukromoprávního subjektu na úkor ochrany vlastnictví stěžovatelů. Stěžovatelé svojí žalobou chtěli dosáhnout toho, aby soudy přezkoumaly zákonnost rozhodnutí příslušných správních orgánů. Dle náhledu stěžovatelů mohli se tito nápravy ve věci domoci pouze a jedině napadením správního rozhodnutí, jímž došlo k vyvlastnění pozemků. Z toho důvodu se stěžovatelé domnívají, že postupovali správně, když se ochrany svého vlastnického práva domáhali žalobou podanou podle ustanovení

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Dle náhledu Ústavního soudu lze souhlasit se stěžovateli v tom smyslu, že pokud chtěli bránit svá práva, dotčená správním rozhodnutím, neměli jinou možnost, než žalobou napadnout správní rozhodnutí o vyvlastnění pozemků, což se v konečném výsledku také stalo. Samotné podání žaloby však neznamená, že soudy podrobí napadené rozhodnutí kontrole bez dalšího. V souvislosti s vedením soudního řízení se nalézací soud musí vždy zabývat otázkou včasnosti podané žaloby, a pokud shledá, že byl návrh podán opožděně, nemá zpravidla jinou možnost (nelze-li zmeškání lhůty v jednotlivém případu prominout), než návrh odmítnout. To se stalo také v projednávaném případě. Stěžovatelé se sice snaží dovodit důvody, pro které by měla být aplikována obecná lhůta pro podání žaloby podle části páté , nicméně dle náhledu Ústavního soudu panuje mezi právní úpravou obsaženou v hlavě páté a ustanovením zákona o vyvlastnění vztah obecného a speciálního. Z obecných právních zásad přitom plyne, že při vzájemné konkurenci má přednost právní úprava speciální, tedy ta, jež stanoví v dotčeném případě pro podání žaloby lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Navíc, pokud by se ve věcech vyvlastnění mělo při posuzování včasnosti žaloby postupovat podle části páté , stalo by se ustanovení zákona o vyvlastnění prakticky obsoletním. Na těchto závěrech nemění ničeho ani argumentace stěžovatelů, kteří se chtěli domáhat přezkumu rozhodnutí v širších souvislostech, především pak z hlediska vyžití územního plánu či neexistence veřejného zájmu na vyvlastnění dotčených nemovitostí. V případě včasného podání návrhu by se obecné soudy musely s námitkami stěžovatelů patřičně vypořádat. Jinými slovy řečeno, nelze dospět k závěru, že i včasným podáním žaloby byla by soudní ochrana stěžovatelů vyloučena. Dle náhledu Ústavního soudu není obecným soudům čeho vytknout a v podrobnostech lze odkázat na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu